Hurá !!! - je sobota ! Celý týden jsme se na to těšili a teď konečně

Jedeme pro Ajdu !!!

   Ráno vyrážíme Brněnským Drakem do Pardubic. Marcelka se sice celý týden stále vyptávala, jestli to myslím vážně a jestli jsem si tím výběrem pejska jist a jestli je to rozumné a podobně. Prostě z toho měla strach. Ale teď už se uklidnila a spokojeně se usmívá. Cesta ubíhá rychle a v pohodlí a za půl druhé hodiny přijíždíme do Pardubic. Ještě minutku před tím, než vlak zastaví v nádraží (to už projíždíme předměstím Pardubic), volá paní Petra - že trochu v Pardubicích zakufrovala a že bude mít chvilku zpoždění. Ale sotva vyjdeme před nádražní budovu a odložíme si tašku na chodník, už tady troubí nějaké velké auto a když si nejsme jisti, jestli je to to pravé - vybíhá z něho paní Petra a jde si pro nás. Takže fotky, co jsem posílal mailem zabraly - a tak nasedáme. Marcelka má zlomenou ruku na šátku (dnes už sádru nedávají, musí se šetřit) a tak je s tím trochu nemotorná. Proto ji posílám dopředu a sám se soukám dozadu. Při tom si natrhnu kapsu od vesty (snad si toho nikdo nevšiml) - ono to není jen tak - snažit se s mou hromskou postavou protáhnout se přes dětskou sedačku a pak se mezi oběma sedačkami vměstnat. To proto, že paní Petra nesehnala hlídání a tak obě její dcerky jedou s námi. Malá Veronika se přede mnou stydí - a po chvilce usíná. Zato Michalka to vynahrazuje za obě. Okamžitě mě přijímá za kamaráda a v téměř nepřetržitém monologu mě seznamuje s takovou spoustou věcí ohledně jejich rodiny, domu, příbuzných, vesnice a spousty dalších věcí, až mi z toho jde hlava kolem. Na to, že teprve chodí do školky má úžasný přehled. Ze všeho nejvíc miluje zvířátka a všechno živé, od psů až po chlupatou housenku. Dokáže si hrát s morčaty, brouky či slepicemi - a k tomu mi hned po příjezdu ukazuje nejen zeleninovou zahrádku své maminky (jé, tam to krásně voní ! nojo, jahody !), ale v rožku zahrady se mi chlubí i vlastním minizáhonkem.

 

   Cestou jsem seznámen se vším potřebným kolem obou psů. Sára je už 13-ti letá babička, má za sebou řadu nemocí a dožívá v domečku své stáří. Je moc hodná. Už jí moc neslouží tlapky, takže velmi obtížně ulehá a stejně těžko pak vstává. A malá - a mnohem mladší Ajda - se snaží uzmout její místo domácího miláčka a tak ji trochu terorizuje a prohání - což samozřejmě paní Petře vadí, protože chtěla pro svou Sáru klidné stáří - a teď je tu najednou malej čertík, který jejímu miláčkovi nedopřeje chvilku pokoje. A co je na tom nejhorší - paní Petra za ty dva měsíce, co se o Ajdu stará k tomuhle čertíkovi taky přilnula, obě holčičky mají Ajdu rády - no prostě těžko řešitelná situace. Nejraději by si nechali oba pejsky, ale ono by to nedělalo dobrotu. Jako jediná možnost se jeví rázný řez - rozloučit se s Ajdou dřív, než si na ni celá rodina příliš zvykne (což - jak se obávám - se už stejně stalo). Teď jde jen o to, zda se najdou vhodní noví páníčci - a to bysme měli být my dva s Marcelkou.
   To už jsme mezitím "doma" v Písku - malé vesničce kousek od Chlumce nad Cidlinou. Mají krásný domeček - jejich tatínek ho (s kamarády) vlastnoručně postavil a my si začínáme připadat jako v pohádce.

.

   Marcelka by si to s nimi hned měnila. Domeček je krásně zařízený, všude úzkostlivě čisto - ale hlavně to kolem domečku !! Zahrada? dvůr? já nevím, jak to nazvat, ale mimo zeleninové zahrádky je tu velký, pečlivě zastřižený trávník, kde je ráj pro děti i pro pejsky. Pískoviště, houpačky, nafukovací bazének s vodou, schovávačky v keřích, slepice za plotem - ti lidi snad ani nevědí, co tam mají.
   Pejsci nás hned vítají. Stará Sára je okamžitě s námi kamarád, nechá se hladit a vůbec se chová, jako by se s námi znala odjakživa.

   Zato s Ajdou je to jiné. Je sice malá a na nějaký útok si netroufá, ale zajede zpátky do domu a odtamtud na nás štěká. Rozhodně se jí nelíbíme a cizáky si prostě do rajonu pustit nemíní. Naštěstí - i když se ze začátku hodně bojí - se nechává uplatit pamlsky. Paní Petra s tím už počítala a má pro nás připraven sáček oblíbených granulí. To nás něco takového nenapadlo - asi proto, že naše Benča se nikdy jídlem uplatit nedala. Na Ajdu to ale platí a po krátké době nám - sice opatrně, ale přece jen - žere z ruky. Sice vždycky zase uteče, ale opět se vrací. A je to až neuvěřitelné - ale už po necelé hodině sedí Ajda Marcelce na klíně a nechá se hladit a chovat. Vlastně nikdo ani nečekal, že to půjde tak rychle a snadno. Asi pejsci poznají, že na ně tahle panička bude vždycky strašně hodná.

   Obě holčičky samozřejmě při seznamování asistují a díky tomu všechno probíhá opravdu hladce. 

   Při obědě dáváme oběma pejskům zbytky od stolu - Ajda je sice opatrná a s každým soustem raději odběhne kousek stranou, zato Sára má nezkrotný apetit a baští všechno velmi ochotně (kdosi tady řekl, že je to hotová popelnice - prý se do ní vejde všechno). Ale má na to snad nárok, ne? Já sám dobře vím, co to dá práce uživit své velké tělo - a Sáry je taky pořádný kus.
   Po obědě všichni vyrážíme na procházku kolem potoka. Pejsci mají radost, že se můžou proběhnou a spokojeně se prodírají vysokou travou.

Ajda ve vysoké trávě u potoka

   Ajda je tu velmi spokojená a dokonce ani necítí potřebu zlobit svoji starší a větší kamarádku.

   Malá Veronika se nechává od maminky nosit, 

Veronice je nejlíp u maminky - a Ajda se už zatím skamarádila s Marcelkou

zato Michalka je ve svém živlu, ukazuje mi svůj "domeček" pod stromem, broučky, kobylku... Taky jsme našli rostlinu, která má úplně bílé některé listy. Ne suché, prostě v nich není chlorofyl.

   Sára se nadšeně ráchá v potoce, Ajdu naopak voda neláká (to Benuška dokázala vletět do vody třeba i v mrazech! - hele, zase ty dvě srovnávám, ale to budu určitě dělat vždycky). Taky Benuška měla uši pořád napřímené, kdežto Ajda je má svěšené. Což jsem původně považoval za vrozenou vlastnost - ale teď vidím, že když je vzrušená, tak má uši taky nahoru.

   Po návratu z procházky si hrajeme s holčičkama. Mezitím se vrátil jejich tatínek a přivezl jim bublifuky. Takže se pouštějí bublinky a závodíme v tom, kdo jich udělá víc, kdo je bude mít větší, komu se podaří spojit několik bublinek dohromady či komu vyletí bublinka až na střechu. A taky se holky houpou na houpačkách a Michalka šplhá po provazovém žebříku - prostě si užíváme krásné víkendové odpoledne. Po čtvrté hodině zkoušíme s Marcelkou, jestli bude Ajda ochotná jít s námi na procházku. Docela si na nás za těch pár hodin zvykla, ochotně nám oběma vyskakovala na klín a mazlila se - a teď nastává okamžik nasazení vodítka. Našlo se jedno dlouhé, na kterém bude mít dostatek volnosti a ona s tím souhlasí. Takže vyrážíme. Je to pro ni hrozně nové, na procházky po vesnici se s ní moc nechodilo, takže se jí to líbí.

   Od hasičské zbrojnice stoupá kouř a šíří se libá vůně - chlapi si tam na rožni opékají selátko. Zajímavé je, že na tohle Ajda vůbec nereaguje - stále jen šmejdí nosem v trávě a hledá vzkazy od jiných pejsků

U hasičské zbrojnice se opéká na rožni selátko

   Pak najednou zůstává stát jako přikovaná - tohle už není jen tak nějaký vzkaz v trávě, to se k nám opravdu blíží živý pejsek.

   Pejska si pečlivě očicháme a zkontrolujeme - ale jen tak velice opatrně, nic se nesmí riskovat - a sotva pejsek udělá nějaký nečekaný pohyb, už uskakujeme a prcháme stranou.

   A pak najednou pozor - ovšem tohle je něco jiného, tenhle pes je opravdu velký - a přísný, štěká na nás a zlobí se, asi hlídá svůj domeček, tak to se Ajda raději nebude zdržovat a půjde mu z cesty.

   Takže raději utíkáme dál a už jsme na konci vesnice. Zahajujeme odvážný pokus - sundáváme Ajdě vodítko !!! To se jí samozřejmě velice líbí a krouží kolem nás. A nejen že se jí to líbí, já bych řekl, že se chechtá na celé kolo.

   Pak okamžik pravdy - zavoláme ji ! Přijde ? Samozřejmě - hop, a už ji má Marcelka v náručí.

   A dokonce bych řekl, že si jí tam moc líbí.

   Takže to znamená, že už máme úplně vyhráno? No nevím, uvidíme...
Bohužel zdaleka ne. Ajda opět pobíhá, dojdeme na příští křižovatku, zhruba tam, co je na minulé fotce vidět nad Marcelčinou hlavou ten domeček - a Ajdu najednou napadlo, že už je moc daleko od svého domečku a měla by se pomalu vrátit. Navíc, už dlouho neviděla svou milovanou paničku (tady ti cizinci jsou sice moc milí a laskaví, ale holt přece jen cizí) a po paničce se nám stýská - a tak honem domů. Otočila se, zamávala nám ocáskem a pustila se domů.
   Z dalších událostí žádné fotky nemám. Focení bylo fakt to poslední, o co jsem se v tu chvíli zajímal. Zato kdyby to byl fotil nebo natáčel někdo cizí, to by byly panečku záběry !!! Napřed Ajda, volným poklusem směřovala k domovu a stále se za námi otáčela, jestli jdeme taky. Za ní já - běžecký styl - velmi zrychlené kulhání (na hranici únosnosti) - a stále se ji snažím volat, pískám na ni, přesvědčuju ji - a ona si mrška stále udržuje tak 30m odstup. A pár kroků za mnou Marcelka, která se nás snaží dohonit.
   Copak ze začátku, to bylo fajn. To byla polní cesta, nikde nikdo. Ale za chvíli jsme byli zase "na hradskej" - tedy na asfaltce a i když to byla jen taková vesnická asfaltka, přece jen po ní asi auta občas jezdí. A v zápětí už jedno jelo. Ajda pochopitelně buďto uprostřed silnice, nebo přebíhá z pravé strany na levou a zase zpátky, Marcelka volá na řidiče, aby nám nezajel psa, ten se jen smál - nebojte, nezajedu - jel beztak krokem, na přívěsu si vezl nějaké dříví z lesa, viditelně nespěchal, přibrzdil, ještě víc, pak už raději kvůli Ajdě zastavil. Ajda hned přiběhla k autu - a začala běhat kolem něj dokola. Chtěli jsme ji chytit - marné. Po chvíli toho nechala a vyrazila opět k domovu. No, co vám budu povídat - ta cesta přes vesnici se mi zdála neuvěřitelně dlouhá, k domečku jsme doběhli celí schvácení - Ajda se nedala chytit ani tam, ale když jsme jí otevřeli vrátka, ochotně vběhla dovnitř. Takže holka - takhle ne - ještě dlooouho budeš chodit jen a jen na vodítku !!!

   Je pravda, že Ajda měla trochu špatné svědomí. Věděla, že utekla a že se to nedělá a plížila se kolem mě, jako by očekávala nářez. Ale já pejskům neubližuji a tohle vlastně ani nebylo žádné zlobení - prostě jsme si nějak nerozuměli. A tak jsem ji párkrát pohladil a vzal na klín a ona došla k závěru, že asi nebudu zlý páníček a na oplátku se ode mě nechala celý večer krmit. Protože naši hostitelé uspořádali večer grilovačku, přišli jejich známí, na ochutnávku přinesli mísu zákusků (polovinu z nich jsem sežral), grilovalo se maso (nepohrdl jsem), pak nějaký tyčinky mletého masa se sýrem (taky jsem ochutnal) a nakonec pěkně ostrý klobásky - i ty byly moc fajn. A když už to bylo tolik mastnýho a pálivýho dohromady, tak jsem to zapil tím "zbytečkem" vína, co měli doma (zbyteček - na vysvětlenou - odvozeno od toho, že po mě nic nezbylo). Naštěstí hostitelé byli velice milí a tolerantní a nevyhodili mě.
   No - a když už tam bylo tolik různýho báječnýho masíčka - tak Ajda ode mě taky dostala - tedy vlastně dostávala průběžně celý večer a podle hesla - láska prochází žaludkem - se do mě bezmezně zamilovala. Tedy, možná by se do mě zamilovala i bez toho masíčka, ale podstatné je, že na závěr večera už byla "naše" a chodila za námi - no jako pejsek a vůbec neprotestovala, když jsme jí nabídli aby si s námi vlezla do postele.

   A k následující fotce už není vůbec co dodávat. Na zádíčkách, nohy hore, bříško vystrčený k drbání a hlazení - a paničko, dělej si se mnou co chceš, já ti plně důvěřuji a oddávám se ti. Takže Ajda svým psím rozoumkem pochopila, že má novou paničku a když jsem si vlezl do postele i já, olýzala mi nos, tím mě adoptovala a pak v posteli mezi novými páníčky prožila s námi první společnou noc. A takových ještě bude !!!

   Takže to byl náš první - vlastně pardon, NULTÝ den našeho společného života, protože tento den, v sobotu ještě Ajda nebyla doopravdy naše. Naše bude až zítra, v neděli, až se všichni vyspíme a odvezeme si ji do Brna. A to pak bude ten opravdu PRVNÍ DEN našeho společného života.

   Tak zatím - dobrou noc !!!

Konec 3. kapitoly: Jedeme si do Písku pro Ajdu !

Příští část:   Kapitola čtvrtá, ve které se staneme Ajdinými novými páníčky - neboli Ajda nás adoptuje...a startujeme do velkoměsta !!!


A kam ještě se můžeme podívat ?

Sponzoruje
HD elektro v.o.s. - servis výpočetní techniky
tel. - 530 342 542                                              mobil servis 775 524 130

prodejna@hd.cz

Od jara 2017 jsme zrušili prodejnu.
Servis nadále poskytujeme na naší domácí adrese:

Domažlická 2, Brno - Královo Pole
rožák Domažlická/Štefánikova

Trasa šaliny 1 a 6 – mezi zastávkami Šumavská a Kartouzská
zastávka autobusu 67 a 81 přímo před domem.


zvonek Volný, 2. patro

pracovní doba dle tel. domluvy
(optimálně zavolat cca 1/2hod předem)

Tyto stránky píše
webmaster@hd.cz

 

           

NAVRCHOLU.cz