Dopis do Písku (druhý) - aneb - Ajda píše, jak se má v Brně
 (pokračování)

   Tak už jsem se vyspinkala a můžu zase pokračovat. Tak co jsme tam teď měli? Město? Fajn, tak teda

Město

   Že je Brno móc velký město, to jsem už psala. A nemyslete si, že takový město pro nás pejsky není! Někdo si myslí, že my pejsci máme rádi jen louky a lesy a řeku a tak. Ale to máte vědět, jaká je to krása, když jdeme s páničkama na procházku po městě. Vy si ani neumíte představit, kolik je ve městě krásnejch věcí. Třeba

schody

   No jo, schody, obyčejný schody. Vy fakt nevíte, jak já schody miluju? A je mi jedno jaký jsou - malý, velký, od domečku nebo u parku - všechny miluju a všechny musím vyběhnout.


Tohle jsou například schůdky od malýho domečku...


A tady je dokonce otevřeno a můžu nakouknout dovnitř.


Tenhle schůdek je sice sotva vidět - ale jsou za ním dveře a tam bydlej lidi a možná i nějaký pejsek
- tak to musím velmi důkladně prozkoumat a očichat


Na otevřené dveře mám prostě štěstí - a samozřejmě nikdy neodolám a nakouknu dovnitř


Občas ale mám štěstí i na větší a zajímavější schody...


...a někdy je to tak velké schodiště, že jsem z něho úplně nadšená.


Nad tímhle schodištěm je sice ZÁKAZ VSTUPU, ale prohlídnout si to tady snad můžu, né ?

    Prostě schody miluju a nikdy se jich nenabažím. A mimochodem - Benuška je prý taky milovala a i když už ke stáru měla bolavý nožičky, tak stejně každý schody vyběhla až nahóru.
   Jo - a který schody jsou ze všech ty nejlepší? No přece tyhlety:


Tak to je moje nejmilovanější schodiště

   To jsou schody u nás doma, v našem domečku kde bydlíme a ty mám ze všeho nejraději. Páníček mi na nich nikdy nedává řemínek, že bych s ním otírala všechny rohy, tak po nich můžu běhat jak se mi zlíbí. A tak když jdeme ven, tak já šupyty dupyty doběhnu až k domovním dveřím a tam se otočím a běžím zase páníčkovi naproti. A on mezitím dojde tak doprostřed schodiště a tak já proběhnu kolem něj nahoru a otočím se a zase letím dolů a to dělám tak dlouho, až je páníček dole v přízemí a tam před ním začnu poskakovat a točím se dokolečka a pak chodím po zadních a vůbec blbnu a páníček aspoň ví, jakou mám obrovskou radost, že jdeme ven.

   A když se vracíme domů tak to honem běžím až nahoru a pak na páníčky čekám před naším bytem, protože se už ani nemůžu dočkat, až mi panička očistí tlapky a já budu moct vlítnout do svýho pelíšku. A někdy tam na ně musím čekat hrozně dlouho, protože oni choděj do schodů pomalu, zvlášť páníček, tomu už schody dělají problémy. Ale i panička je mnohem pomalejší než já, já to vyběhnu hned a panička o mě říká, že po těch schodech neběžím, že se nad nima přímo vznáším. Prostě - schody mám moc a moc ráda.

   Co je ve městě ještě zajímavý a báječný? No tak třeba

šaliny

   Teda správně elektriky - a my, skuteční brňáci, co požíváme brněnské hantec, jim ve skutečnosti říkáme "šmirgl" - to neznáte? skutečnej brňák neříká "jedu elektrikou" ale říká "beru to šmirglem", no jo. A pak jsou tu taky autobusy a šalinobusy (teda vlastně trolejbusy) - prostě všechny ty báječný a úžasný věci, ve kterejch se s páníčkama každej den vozíme. Něco tak báječnýho jsme v Písku vážně neměli. Já se zeptám páníčka, kde se shánějí penízky (to je taková ta věc, co si za ni můžete koupit něco dobrýho - třeba rohlíček nebo salámek nebo třeba nový vodítko) a až budu mít ty penízky, tak koupím jednu šalinku a přivezu ji Michalce a Veronice. A holčičky budou třeba jezdit šalinkou k babičce, aby tam nemusely jít pěšky.
   A že nevíte, proč je šalinka tak báječná? No protože šalinka má samý výhody. Prvně - když jdeme na šalinku, tak to znamená že to není krátká procházka, ale že se pojede někam daleko. Možná jenom do práce (ale i ta je v jiné brněnské čtvrti a je to tak daleko, jako když vás maminka vezme do Chlumce a to by se mi pořád pěšky šlapat nechtělo - i když občas to taky chodíme). A když jedeme na vélikou procházku? No tak to páníček vždycky něco vymyslí a jedeme do nějakýho lesa, kterej je na kraji Brna nebo třeba na přehradu nebo k řece nebo na jezírka v Líšni a taky mi slibujou jezírka v Holáskách, ale tam jsme se ještě nedostali, z těch mi páníček ukazoval jenom obrázky

 - a asi tam je moc hezky - a to všechno se dá zvládnout šalinou nebo šalinobusem nebo městskejma autobusama - a přitom najezdíme během takovýho výletu tolik, jako když by vás maminka vezla až do Pardubic - to je, co? A tam všude nás právě vozí šalinka.

     Tak už jsme v těch Holáskách byli a je tam fakt moc a moc hezky a navíc jsem páníčkům přinesla z jednoho křoví mrtvou kačenu - ti koukali !!! Ale asi byli hodně najezení, protože na ni nějak neměli chuť a nechali ji tam ležet.


   A navíc - když se nic neděje, tak v šalince spím páníčkovi na klíně a je mi fajn. Ale na takovejch velkejch vejletech se obyčejně koukám kolem, protože jedeme tam, kde to ještě moc neznám a za oknama je moc zajímavejch věcí a v šalince je taky hrozně moc zajímavejch lidí. A ti pořád nastupujou a vystupujou a mě to moc zajímá. Koukám po nich, někdy je očichávám, kontroluju co nesou v taškách a tak. A někdy si je moc a moc prohlížím a koukám jim při tom do očí a oni se na mě smějou. A někteří na mě mluvěj a chtějí mě hladit a tak. A panička se tomu hrozně směje a dobírá si páníčka, že prý jsem

kočkolap

   Jo - vy nevíte co to je? No, když chtějí chlapi sbalit nějakou ženskou, tak ji prostě na něco lákají. Třeba starší a bohatí chlapi lákají na barák a na peníze a tak - no a ti mladí zase na to jak jsou krásní a jaký mají svaly a třeba fousy nebo tak něco. A když chcou být pro ženský jó zajímaví, tak si poříděj třeba krásný fáro a na to ty krásný kočky lákají a lovějí čili lapají - a tomu se pak říká kočkolap. A kočkolap může být třeba taky motorka nebo námořní jachta (takovou mají ale jen milionáři) - prostě to, co se ženskejm moc líbí. A panička říká, že já jsem asi ten nejlepší kočkolap na světě - protože skoro pokaždý, když jedeme šalinou, tak si mě chce nějaká ženská pohladit a začne se pak bavit s páníčkem - a někdy jsou to třeba starý babičky a on si s nima vykládá o pejskách, ale mockrát si s náma přijde povídat třeba mladá krásná holka a dělá na páníčka oči a říká: "jé, vy jste na toho pejska takovej hodnej - vy musíte být asi vůbec moc hodnej, žejó?" a dělá na páníčka cukrblíky a panička když je u toho tak se mu směje a říká: "ty kdybys mě neměl, tak si během jednoho dne pořídíš tři jiný" a páníček se taky směje a říká, že ona je jeho jediný zlato a že žádnou jinou nepotřebuje. A to je hrozně moc fajn - nemyslete si, nám pejskům není jedno, jakou mají páníčci náladu - když se smějí a povídají si spolu a jsou spokojení, tak to my pejsci jsme moc a moc šťastní a je nám pak hrozně fajn.


   No, pak jsou tady ve městě taky

chodníky a trávníky

   A to jsou fakt hrozně báječný věci. Vy lidi to tak nevidíte, ale pro nás pejsky je to prostě žůžo. Vy si ani neumíte představit co všechno na chodníku nebo trávníku je. Já teď nemyslím špínu nebo kaluže nebo tak - to tam vidíte vy lidi. My pejsci tam hlavně cítíme pachy. Pro nás je to stejné, jako když si váš tatínek třeba ráno otevře noviny a kouká do nich, co novýho se zase stalo. Nebo když maminka sedne k počítači a tam se kouká, co je zase novýho. My sice neumíme číst, ale umíme čenichat. A tak poznáme, co všechno se na tom chodníků nebo trávníku stalo. Poznáme, kdo tudy prošel. Poznáme, jestli to byl člověk nebo pejsek. Ale poznáme mnohem víc. Poznáme, kolik lidí tudy šlo, jak voněli, co si s sebou nesli a spoustu dalších věcí. A u pejsku taky poznám spoustu věcí, navíc s mnoha pejskama se už znám, tak poznám kterej známej pejsek tady prošel a jak to bylo dlouho a jakou měl náladu... Navíc, mi pejsci necháváme po sobě značky. To určitě víte, že pejsci všude zvedaji nožičku a "čůrají na patníky". Ale oni vlastně jen tak ucvrknou, né moc - jenom kapičku, aby to druhej pejsek ucejtil a věděl, kdo tam byl. A my fenky? No my samozřejmě nezvedáme nožičku, my jsme přece dámy, my si jen tak přidřepneme. A musím říct, že mě trvalo dost dlouho, asi měsíc nebo dva, než jsem to začala dělat. Napřed si páníček pochvaloval, že dělám loužičky jen u stromečků nebo na trávníku. Ale pak jsem pochopila, že musím taky nechával značky, aby o mě ostatní pejsci věděli a tak teď třeba cestou na šalinu udělám jednu velkou loužičku na trávníku a pak ještě tak tři nebo čtyři značky, vždycky tak asi po 50 až 100 metrech a ty už dělám normálně na chodníku, aby si to tam ostatní pejsci přečetli. Páníček napřed říkal "no co co co, to nemůžeš někde na trávníku" ale pak pochopil, že si jen značkuju svůj novej revír a nechal mě být. Protože to jsou zprávy pro jiný pejsky, ale taky je to takový jako prohlášení - hele, tady jsem doma, já sem patřím, tady všude je to můj rajón a loveckej revír - a tak ze začátku, když jsem ty značky nedělala, to se mi tady sice líbilo, ale nebyla jsem tu ještě tak úplně doma. Ale teď už sem prostě patřím a tak si odvážně značkuju celý Brno - protože to všechno je to tady moje.

   A co ještě je tady ve městě? No přece

lidi

   Spousta a spousta lidí - to kolikrát je na jedný ulici víc lidí, než kolik jsem jich před tím viděla za celej život. Napřed jsem se chtěla se všema seznámit, ale asi to nepůjde, je jich fakt strašně moc. A tak si očuchávám jenom ty opravdu zajímavý. Třeba ty, co si nesou tašku -  já všechny tašky kontroluju, abych věděla, co v nich je (Benča to prý taky dělala). Vůbec, páníčci říkají, že postupně přebírám všechny Benuščiny manýry a že se jí čím dál tím víc podobám. Já sice ještě nevím, co jsou ty manýry, ale holt asi byla ta Benuška opravdu báječnej pejsek (něco asi jako já). Taky kontroluju všechny malý děti - s těma bych si ráda hrála, ale jejich maminky by to asi nepovolily. Minule jsem běhala po parku a byla tam maminka s nějakýn malým chlapečkem, co se učil chodit. A maminka ho nechala batolit po trávníku a moje panička mě taky nechala na volno - a já najednou přiběhla k tomu chlapečkovi. A ty ženský se obě úplně vyděsily - moje panička mi zase tak úplně nevěří (to páníček jó) a tak se bála, abych něco neudělala a ta maminka se o to svoje děťátko taky bála - a ten chlapeček po mě začal natahovat ručičky - a já se postavila na zadní a důkladně jsem mu olízala nos a oči a pusu a tak - a jemu se to moc líbilo a objímal mě ručičkama - a moje panička se honem té mamince moc a moc omlouvala - a té mamince se hrozně ulevilo, když viděla že tomu jejímu děťátku nic nehrozí a tak říkala - to nic, podívejte jak se jim to spolu líbí.
   Takže děti mám moc ráda. Ale někoho ráda nemám. Třeba opilce. Když ňákýho vidím, tak na něj hned štěkám. Nebo houmelesáky - ty taky nesnáším. To jsou takoví ti, jak se hrabou v popelnicích. Jak ňákýho vidím, tak začnu štěkat a štěkat, že mě ani páníčci nemůžou uklidnit. A taky nemám ráda, když někdo jezdí po chodníku na takovým tom prkně, jak to dělá ten hroznej rámus. Anebo když tu kolem nás jezděj na kolečkovejch bruslích - to si taky můžou nechat někam jinam a nejezdit s tím po chodníku, ještě mi najedou na tlapku. Nebo když tahají takový ty kufry na malinkejch kolečkách - to taky hrozně drrrrrrnčí a já pokaždý běžím ten kufr kousnout. A taky nemám ráda, když po chodníku jezděj lidi na kole nebo na koloběžce - teda ti dospělí, u dětí mě to nevadí. Nebo když lidi utíkají! Co je mi po tom, že chtějí chytnout šalinku - po chodníku se má chodit slušně a pomalu a né dupat jak stádo slonů, no ne? Prostě mám ráda pořádek a čím dál tím víc dohlížím na to, aby se lidi chovali slušně a ten pořádek dodržovali.
   Fakt teda je, že když jsem byla v Brně jen pár dní, tak mi tohle všechno bylo jedno. A na nikoho jsem neštěkala a klidně kolem mě mohli jezdit třeba s deseti kuframa. A páníčci říkali, že jsem přece jen jiná, než byla Benuška, že mě nebudou muset držet na vodítku na krátko, když kolem pojede někdo na bruslích. Ale časem jsem se osmělila a začínám tady udržovat pořádek a páníčci musejí jako ostříži sledovat, kde se ke mně blíží někdo na kolečkách, aby mě zavčas chytili, než na něj skočím - přesně tak jako to kdysi museli dělat s Benuškou.

   No a samozřejmě nesmím zapomenou na to nejdůležitější a to jsou

pejsci

   A pejsků tady v Brně je - no jéjej, to si ani neumíte představit. Stačí jít se ráno vyvenčit na ulici - jen udělat loužičku a rychle domů, zpátky do postýlky, tam je mi nejlíp - a stejně za tu chviličku potkám aspoň dva nebo tři pejsky. A samozřejmě, to jsou známí pejsci, protože se všema u nás v ulici se už dobře znám. A když jdeme s paničkou na Obilňák, to je ten park na konci ulice, tak tam je těch pejsků mnohem víc, vždycky když tam přijdeme, tak jich tam tak pět je a během toho, co chodíme po parku tak zase ještě přijdou další a se všema se musím samozřejmě pozdravit. A když jdeme na procházku? No tak to potkáváme taky pejsky, spoustu pejsků. A já si jich vždycky všimnu jako první - i když jsou třeba na protější straně ulice nebo tak.

   Tady to páníček vyfotil - byli jsme na výletě v lese a já jsem najednou začala být hrozně vzrušená a to bylo proto, že jsem daleko v zatáčce uviděla pána s pejskem. A na tý fotce jsou tak malinkatí, že nejsou ani vidět a páníčci je taky skoro neviděli, ale já jo, hejč, a tak ten kousek obrázku páníček vyzvětšoval, aby bylo vidět, jak mám dobrý oči a na jakou dálku kolem sebe dovedu všechno hlídat.
   No a ještě vám musím říct k téhleté procházce něco důležitýho. To byla moc hezká procházka - a dlouhá, šli jsme lesama, teda napřed jsme jeli šalinkou a pak autobusem až na konečnou a pak těma lesama a pak zase autobusem a šalinkou až domů - fakt to bylo moc fajn - ale v tom lese - to vám fakt musím povídat - najednou se tam ozvalo nějaký vzdálený dunění a bylo to pořád hlasitější a přibližovalo se to a panička se divila a ptala se co to je a páníček poslouchal a pak najednou šel ke mně a říkal: řemínek! rychle řemínek! a to já vím, že když je páníček tak vážnej, tak že musím rychle poslechnout a pak si mě páníček přitáhl k sobě a schoval za sebou a paničku taky držel na kraji cesty a pak najednou ze zatáčky vyběhly nějaký velikánský zvířata a na zádech jim seděli lidi - no byli to koně, já už koně znám a celkem mě nikdy nezajímali ale teď byli tady u nás a běželi strašně rychle, to snad ani já takhle rychle nikdy neběžím a jeli vedle sebe a zabírali celou cestu a předháněli se a páníček nás s paničkou držel u kraje cesty a ty koně se nám sotva dokázali vyhnout a pak už nás minuli a uháněli někam pryč. A páníček nadával, že jsou to blázni a že mají mezi sebou přestat závodit aspoň když kolem někoho projíždějí, že by mohli takhle někoho porazit a mohlo by se stát neštěstí. A tady to vyfotil:

    No, já vím že na tý fotce není moc vidět - jednak to páníček fotil, když už se od nás vzdalovali (a byli dost daleko) a jednak byla už docela tma. A páníček z tý fotky ty koně jako "vytáhnul" aby byli líp vidět, ale stejně to jsou jen barevný skvrny. A k tomu, že už byla dost tma - víte, on páníček je docela opičák. Ona totiž panička velký procházky moc nemusí. Teda, má je ráda, to zase jó - ale kdyby to bylo na ní, tak chodíme jen do parku nebo kolem bloku nebo po městě a tak. Kdežto páníček vždycky sedne na šalinku nebo na autobus a jede s náma někam daleko daleko. A panička se vždycky ptá: ale nejedeme nikam moc daleko, že né? a páníček říká: no to víš že né, jenom kousek, za chvíli jsme zpátky! Protože kdyby jí hned řekl, že jedeme někam daleko, tak ona by asi nechtěla a přesvědčovala ho, že stačí jen malá procházečka. Ale když jedeme na tu dlouhou, tak se jí to nakonec moc líbí, stejně jako mě. A páníček to mívá tak vypočítaný, aby se to stihlo přes les na zastávku autobusu do setmění - a proto říkám, že je opičák, protože pak už to máme tak "akorát" a do nějaký vesnice, odkud se budeme vracet autobusem pak přicházíme až v době, kdy na ulici začínají svítit lampy. A panička pak má strach, že někde zatmíme - ale páníček to má pod kontrolou. A mě vůbec se ze všeho nejvíc líbí procházky v noci - ty jsou pak ze všeho ty nejbáječnější, protože v noci je všechno úplně jiný a my pejsci jsme vlastně noční šelmy, takže to jsme ve svým živlu. Akorát páníčci si stěžujou, že mě v noci vůbec neviděj. To proto, že jsem stejně černá jako ta tma a snadno se tak schovám - chichichi - a to kolikrát stojím hned vedle jejich nohy a oni mě neviděj, to je vám hrozná legrace...

   No jo, já prndám a prndám a měla jsem vlastně vykládat o pejscích. Takže se k nim vrátím. Že je jich tady obrovská spousta, to jsem už říkala. A musím se přiznat, že jsem z nich měla ze začátku fakt velkej strach. To už vám asi páníček psal, jak jsem se jednou takovýho docela malýho pejska tak lekla, až jsem přetrhla vodítko a málem mě přejelo auto ! Ale teď už se nebojím. Naučila jsem se tady s pejskama kamarádit i bojovat - prostě dřív jsem z nich měla strach, dnes už jsem jedna z nich a nemám s nima problémy. Nejdůležitější ze všeho je seznamování - to se hned pozná, kdo je vychovanej pejsek a kdo je nevycválanej nezdvořák.Nezdvořáci k vám hned letěj jako blázni a štěkají na vás a skáčou na vás tlapkama a tak - ale to se přece nedělá, to není žádný vychování, tohle se nesmí, ani když si chci s tím druhým pejskem jen hrát. Správně se to musí dělat takto:

 

   Když cizího pejska uvidím, tak se zastavím a na dálku si ho prohlížím. A samozřejmě taky čenichám, abych věděla, co je zač. Pak jdu k němu, ale jen pomalu, pomaloučku, aby to nevypadalo, že ho chci napadnout. Taky je dobrý při tom vrtět ocáskem, to pak ten druhej pejsek vidí, že jsem hodná fenečka a taky začne vrtět ocáskem. Když jdeme k sobě, tak se občas zastavujeme - aby to nevypadalo, že máme nějak moc naspěch. Pokud si nejsem úplně jistá, tak se můžu i zastavit úplně a jako si mezitím prohlížím něco důležitýho, třeba spadenej list nebo tak. Když je jeden z těch pejsků o moc větší než ten druhej - no tak si prostě lehne, aby vypadal menší a toho malýho zbytečně nestrašil - a takhle vleže počká, až ten malej přestane mít strach a přijde až k němu.
   Pak začíná očichávání. Napřed si očicháme čumáčky - jen tak opatrně, krk máme nataženej a jsme připravení hned zase ucuknout. Ale když je i ten druhej pejsek v pohodě, tak se osmělíme, přestaneme být tak napjatí, jdeme o kousíček blíž a začneme si očichávat třeba ouško nebo tak. A když je všechno v pořádku, tak si stoupneme vedle sebe a pečlivě si navzájem očicháme zadeček. Já vím, pro vás lidi je to pomalu sprostý slovo, ale my pejsci se takhle prostě seznamujeme. No, a když je všechno v pořádku, tak teprve potom začneme kolem sebe kroužit dokolečka (a beznadějně si zamotáme vodítka, až jsou z toho páníčci zoufalí) a taky začneme zkoušet, co je ten druhej pejsek zač - třeba jestli se s náma bude honit nebo jestli na něj můžeme začít dorážet tlapkama a tak. Ale tohle se s cizím pejskem musí dělat opatrně, nebo by se taky mohl rozzlobit a to by pak mohlo následovat velký vrčení a štěkání a tak - prostě seznamování je věda.

   No a co potom, až se seznámíme? No to je jednoduchý. S těma malejma se kamarádím a hraju si s nima a honíme se a tak, na ty větší si dávám majzla a těch opravdu velkejch se bojím a tak na ně strašně štěkám a útočím na ně. Teda - jednak proto, aby mi nenapadli paničku a jednak proto, abych jim nahnala strach a utekli dřív, než je napadne jít mě kousnout.
   Teda, ty velký hafany fakt nemusím, ale s těma malejma je to prostě bezvadný. Já si s nima strašně ráda hraju a očicháváme se a dorážíme na sebe tlapkama a vůbec - to byste museli být u toho, abyste viděli, jak si spolu vyhrajeme. Páníček pořád slibuje, že to natočí, ale když dojde na věc, tak na nás jen kouká a směje se a na nějaký natáčení zapomene. To je prostě celej on !!!
   Takže pejsky necháme na někdy, až je páníček nafilmuje a zatím budeme pokračovat ve vykládání o tom, co všechno je krásný u nás ve městě. Tak třeba to nejdůležitější:

Práce

   No ano, je to správně - práce. Čemu se divíte? Jo, vy nevíte, že já mám práci? Že chodím do práce, že jsem zaměstnaná? No tak to já vám o tom musím povídat.
   Já už totiž nejsem jen takovej obyčejnej pejsek. Ze mě se stal pes pes služební - hlídací. Já teď chodím každý den do práce a hlídám paničce prodejnu ! Teda - já tam hlídám hlavně paničku, aby se jí nic nestalo a nikdo jí neublížil. Ale k tomu samozřejmě patří i starost o celou prodejnu a taky dávám pozor, kdo jde kolem po chodníku a kdo jde u nás do domu a kontroluju všechny auta a elektriky, co jedou kolem - uf, to si ani neumíte představit, kolik já mám práce !!
   A nejdůležitější je, když k nám někdo do prodejny přijde - tak ho musím "odštěkat" - to je, že na něj musím štěkat, aby si nemyslel, že to tady nikdo nehlídá, ale zase nesmím štěkat moc dlouho, aby se nepolekal a neutekl - protože to by nám tady nenechal penízky a za ty pak panička nakoupí masíčko - tohle už všechno vím. A pání, to je tak složitý, poznat, na koho mám štěkat a na koho né - třeba občas začnu štěkat na Veroniku, když přijde a pak poznám, že je to ona a začnu na ni skákat a tak, abych se jí omluvila za to štěkání. A taky mám problémy poznat, kdy už mám se štěkáním přestat - víte, aby toho štěkání nebylo moc málo, ale aby toho taky nebylo příliš moc. To vám je fakt složitý se tohle všechno naučit. Ale páníček říká, že jsem šikovná holka a že mi to už jde - a já se to určitě všechno naučím jak se patří, slibuji.

   A na samotnej konec si necháme právě samotný

město - teda teď už opravdu město jako takový

   Protože město, to je něco opravdu hrozně velikánský a krásný a zajímavý. Já si moc dobře pamatuju, když jsme tenkrát s páníčkama vystoupili z vlaku, vyšli před nádraží a uviděli brněnskou Nádražní ulici - to vám je něco ! No to fakt někdy musíte vidět. Před nádražím stojí veliký domy, jaký u nás v Písku nemáme, co nemáme - do každýho toho domu by se vešlo aspoň deset našich domečků, možná ještě víc. A před těma domama jsou další koleje, takový, jako byly na nádraží, ale po těchto jezdí elektriky a my brňáci jim říkáme šaliny. A představte si, že tady nevedou jenom dvě koleje jako jinde, tady jsou dokonce čtyři a na ně pořád přijíždějí další a další elektriky, teda šaliny a jsou tam tři veliký a moc dlouhý nástupiště a spousty lidí se na nich tlačí a nastupují a vystupují a všichni někam pospíchají a nosejí s sebou tašky a táhnou za sebou kufry na kolečkách - no to vám je tak obrovskej zmatek, že ani na tom nádraží takovej zmatek nebyl.

   Anebo pokud chcete, tak vám ukážu druhou fotku - tahle je sice taky focená před brněnským nádražím, ale z vrchu, z letadla:

   Vidíte to? ty velikánský domy? tu spoustu lidí, kteří všichni někam spěchají? A ty auta - a šaliny? Schválně, zkuste spočítat, kolik šalin na tý fotce najdete! No - a teď si představte, že jste malinkej pejsek z malý český vesničky, kterej zatím znal jen svůj domeček a svoje holčičky a svůj dvorek - a najednou stojí před nádražím, kde kolem něho spěchají spousty lidí a troubí auta a zvoní elektriky. A každej barák, co kolem stojej je mnohem a mnohem větší, než ten váš domeček. No - nemyslíte, že byste z toho měli pořádnej strach?
   Teda, já na to tenkrát koukala pěkně vyplašeně. A byla jsem móc ráda, že jsem tam s páníčkama, kteří mě tenkrát raději vzali do náručí (dnes už by to nebylo třeba - dnes se proplýtám mezi lidma a šalinkama jako by nic). A pak jsme jeli šalinkou - napřed jednou ulicí a další ulicí a pak ještě další ulicí a já měla strach, že to město nebude mít nikde konec. A pak jsme vystoupili na Obilňáku - to je ten park, co máme kousek od domu - a já měla hroznou radost, jednak že už je konec té cesty a jednak, že v tom městě jsou taky trávníky a pejsci a tak. A pak jsme šli do novýho domečku a já dostala ten velkej pelíšek (co je taky páníčkova postel) a spala jsem až do rána, jako by mě do vody hodil. A ráno jsem si říkala, že teď už vlastně to město docela znám a že si ho od včerejška pamatuju - ale pak jsme šli úplně jinýma ulicema a jeli jinou šalinkou a navíc někam úplně jinam - a byly to úplně jiný domy a jiný ulice a mě začalo docházet, že to Brno bude asi ještě mnohem větší, než jsem si doposud myslela. A taky že jo. Od té doby pořád poznávám nový ulice a nový domy a nový lidi - a nevím, jestli tomu bude vůbec někdy konec. Protože minule jsme byli s páníčkama na procházce a páníčci mluvili o tom, že v těch místech ještě nikdy nebyli a neznají to tam. A představte si, že páníček žije v Brně už šedesát let - a přitom ho ještě celý nezná. Takže já se bojím, že taky nestačím za svůj život projít celý Brno a všechny ulice a vidět všechny domy a potkat všechny lidi a pejsky - prostě to město je fakt moc a moc veliký. Ale důležitý je, že tu jsou nejen velký domy - takový jaký jsem viděla hned na nádraží, ale taky obrovský domy, kterejm se říká mrakodrapy

   A do těch mrakodrapů choděj lidi - teda tatínci a maminky - pracovat. Třeba právě do tohohle mrakodrapu chodil kdysi můj páníček opravovat počítače. Ale jsou tu i jiný mrakodrapy - a v těch zase lidi bydlej. Říká se tomu sídliště a bydlí tu strááášně moc lidí a celej náš Písek by se tady prý vešel do jednoho toho domu - ale já vám nevím, mě se Písek líbí takovej, jakej je - a rozhodně se mi líbí víc než to sídliště.


 A postavili tu i největší mrakodrap u nás v republice - AZ tower. Tam jsme se ještě podívat nebyli.
Ale jak tam půjdeme, tak hned páníčkovi řeknu, aby sem nějaký fotky přidal.

   Ale jsou tu i malý domečky - takový ty, co k nim vedou schodečky, kde tak ráda čenichám. A dokonce jsou tady takový místečka, kde to vůbec nevypadá jako ve městě. Schválně se podívejte, jak třeba vypadá hlavní ulice v Králově poli, kde teď máme s páníčkama prodejnu:


Palackého třída v Králově poli v noci

   Vidíte to? Široká, dlouhatánská ulice, všude spousta světel, jede tady šalinka a jsou tu auta a vůbec. A takhle vypadá boční "ulička" - Dobrovského:

Prostě je poznat, že jsme ve výstavné části města - a i když v této boční "uličce stojí "jen" dvoupatrové domy, je to ve skutečnosti velká, krásná a výstavná ulice. A teď se podívejte na další obrázek - tohle už je jiná čtvrť - jmenuje se Kamenná kolonie - a takhle vypadá její hlavní ulice:


A vidíte, jak je to tady úzký? Když tady zaparkujete auto, tak je pomalu problém, aby kolem projelo druhý.

   A takhle tam vypadají domečky, takový malinkatý, některý vypadají jako domeček pro panenku...

 

   A tohle jsou boční uličky - no ty jsou vám někdy tak hrozně úzký, že tam ani auto neprojede a někdy by možná měl problém se tam protáhnout i náš páníček s tím svým velkým bříškem.

  A některý ty ulice nemají ani chodník, ani silnici - a jsou prostě celý zarostlý travou. A víte, jaká vede do Kamenný kolonie silnice? No to mi ani nebudete věřit - takováhle:

   To koukáte co? Takovouhle uzounkou zatáčkou musíte projet, když se sem chcete dostat !

   Takže tady v Brně najdete úplně všechno - sídliště s velikanánskejma barákama i úplně malinkatý domečky - prostě na každé procházce s pánečkama mě čeká něco úplně novýho a báječnýho.  Ale pro nás pejsky je přece jen nejdůležitější tráva a stromy a voda a tak - a proto jsou tu pro nás pejsky parky - některý opravdu veliký a moc krásný. Třeba uprostřed města je kopec - takovej s velikánským parkem - a nahoře je skutečnej hrad - jmenuje se Špilberk.A tam s pánečkama chodíme, protože to máme od domu jen kousek - však jsem vám tam tlapkou namalovala šipku, kde je náš domeček. Teda - my chodíme hlavně do toho parku, do toho hradu pejsci nesmějí. Ale já už jsem říkala, že páníček je opičák - a on ví, že z jedné strany hradu není tabulka, která tam nám pejskům zakazuje jít - takže už mě tam taky vzal a když mu někdo říkal, že tam nemá s pejskem co dělat, tak se jen divil a říkal: A jak to? A próč? Já tady žádný cedulky neviděl! a pak se chichotal a mě se tam taky moc líbilo.

   A pak jsou tady další parky - třeba náš Obilňák, kam chodíme každej den 


Obilný trh čili "Obilňák" - letecký pohled

nebo Lužánky - to je velikánskej park a teče tam potok a je tam jezírko - a představte si, ten potok je umělej a když ta voda doteče na konec do toho jezírka, tak ji zase čerpadlem přečerpají na začátek a teče znovu. A je to bezvadný pro nás pejsky, protože se tam můžeme ochladit když je horko a napít - ale vymejšlel to tady nejspíš nějakej blázen, protože tady jsou cedulky, že my pejsci se tady můžeme napít, ale nesmíme se tu koupat! A umíte si někdo představit, jak vysvětlit pejskovi, že pít může, ale namočit se tu nesmí? No jo, občas se najde některej člověk, co nemá ani tolik rozumu jako my pejsci.


Umělý potok a jezírko v Lužánkách - letecký pohled

   A tečou tady dvě řeky - Svratka a Svitava - a kolem nich chodíme na procházky. A taková procházka kolem řeky - no to je to nejbáječnější vůbec. No schválně, podívejte se:

   To jdeme s paničkou právě po té cestičce kolem řeky a není tady žádnej chodník a žádná silnice a je to tady prostě úplně divoká příroda a musíme tady přelízat skály anebo klády - teda přelízá je panička s páníčkem, já to lehce přeskakuju, protože my pejsci tohleto nepovažujeme za žádnou překážku - pro nás je to báječná zábava. A teď si dobře sedněte, protože vám něco prozradím: tahle krásná dobrodružná vycházka je jen asi 100 metrů od zastávky šalinky - a když dojdeme na konec té cestičky, tak zase dojdeme na další zastávku šalinky a jedeme domů - nebo někam úplně jinam, kam se nám prostě chce. A to je na tomhle městě nejkrásnější - že je tu úplně všechno, domy a ulice a auta a lidi a parky a řeky a taky několik potoků - do těch se dá vlízt a napít se nebo brouzdat se tam ve vodě a je tady taky velká přehrada a několik jezírek a spousta lesů - a to všechno dohromady je město. 

Nejkrásnější město, jaký si umíte představit - město postavený přesně pro nás pejsky, 
moje město
, město o kterým vám budu znovu a znovu a znovu psát.

Ahoj !

Konec 10. kapitoly: Pokračování Ajdina dopisu do Písku - jak vypadá Brno

Příští část:   Kapitola jedenáctá - Mates přichází


A kam ještě se můžeme podívat ?

Sponzoruje
 


HD elektro v.o.s.
servis výpočetní techniky

tel. - 530 342 542                                  mobil servis 775 524 130

servis@hd.cz

Domažlická 2, Brno - Královo Pole
rožák Domažlická/Štefánikova

Trasa šaliny 1 a 6 – mezi zastávkami Šumavská a Kartouzská
zastávka autobusu 67 a 81 přímo před domem.


zvonek B. Volný, 2. patro

pracovní doba dle tel. domluvy
(optimálně zavolat cca 1/2hod předem)

Tyto stránky píše
webmaster@hd.cz