Ajda v září hárala - už potřetí od té doby, co u nás žije Matýsek. A pokud máte nějaké ty zkušenosti s hárající fenkou (a s jejím hlídáním) - tak si k tomu ještě přidejte energického psího erotomana, který s ní je celý den pohromadě - a je vám jasné, že takové hlídání není nic jednoduchého.
Samozřejmě - Ajda nosí doma a v práci kalhotky, ale ven si je pochopitelně nebere (jak by dělala loužičky a hromádky?) - no a přesně tenhle moment Matýsek vystihl. Marcelka oba dva "strojila" do práce (Ajdě sundat kalhotky, Matýskovi nasadit na krk košík, oběma připnout vodítka) a Matýsek využil chvilky její nepozornosti - a už to bylo.
Já zatím nevím, jestli se zadařilo a štěňátka budou. Ale pejsci v tomto ohledu potíže nemívají (to jen u lidí je tomu tak, že se manželé roky snaží a čáp pořád ne a ne přiletět). Pejskům obvykle stačí ten jeden pokus.
Takže teď už je na programu jen ta zásadní otázka
JAK BUDOU TA ŠTĚŇÁTKA VYPADAT ?
Vždyť ti dva jsou tak strašně rozdílní !
Rozeberme si to:
1) Mates pejsek - Ajda fenka
(no, tak v tom problém nebude, jinak by to ani nešlo)
ale
2) Mates pudl, Ajda knírač
3) Mates bílý, Ajda černá
4) Matýsek má kožíšek měkkounký a chundelatý jako ovečka, Ajda má hladkou, spíš drsnou srst
5) Matýsek na sebe nachytá každou špínu a listí a trávu a furt se musí česat a koupat,
Ajda může být celá špinavá, zablácená, od prachu, od listí - pak se jen
dvakrát otřepe a je čistá, všechna špína z ní jako zázrakem sklouzne
A povaha ?
6) Matýsek se koupe velmi často (jinak to ani nejde) a taky velmi ochotně, Ajdu naopak dostat do vany - to je urputný boj, brání se, pere se s námi - prostě vanu nesnáší
7) s vodou venku je to přesně naopak - kvůli Matýskovi by žádná voda venku být nemusela, Ajda si už naopak na vodu zvykla a když jdeme kolem řeky či potoka, tak využije každou příležitost, aby si aspoň smočila tlapky
8) Matýsek je tulidlo a miluje všechny lidi na světě - Ajde se mazlí jen s pánečkama, jinak je to hlídač a cizím nedůvěřuje
9) A co hlavně - Mates je dareba a větroplach, Ajda je naopak rozumná a svědomitá a můžeme se na ni spolehnout
|
 |
Takhle bych mohl klidně pokračovat - ale podstatné je, že ti dva jsou fakt naprosté protipóly, Jing a Jang. Což jim pochopitelně nebrání, aby se měli rádi a báječně spolu vycházejí - ale jak budou vypadat ta štěňátka? a jakou budou mít povahu?
Nabízí se různé varianty
- bílá drsnosrstá a černá chundelatá.
- nebo snad celá černá s bílou hlavičkou, tlapkami a ocáskem?
- anebo kropenatá, jako jsou dalmatini?
- taky by mohly mít šedivou barvu (nebo snad nějakou úplně jinou?).
Prostě, já si to jaksi neumím představit.
Tak jsem nad tím velice dumal a dumal a furt mě nic rozumného nenapadalo. Představoval jsem si štěňátka všech možných barev a tvarů. ale žádné z nich mi k Ajdě a Matýskovi nesedělo. Až jsem nakonec dostal nápad ! Já prostě požádám o pomoc holčičky z Písku !
Takže - Michalko a Verunko, viď že mi poradíte?
Namalujte mi prosím, jak si myslíte, že budou naše štěňátka vypadat (tedy pokud je bude Ajda mít).
Budou po tatínkovi Matýskovi nebo po mamince Ajdě?
Budou černá, bílá, kropenatá?
A ještě jedna věc - co myslíte, jakou budou mít asi povahu?
Budou to rošťáci jako Matýsek nebo budou chránit svoje pánečky, jako to dělá Ajda?
Co myslíte?
A pokud to čte ještě někdo jiný - klidně nám taky namalujte obrázek, jak si takové štěňátko představujete. A jestli se vám ty obrázky povedou, tak je dám sem na web - a až se
štěňátka narodí, tak si můžeme srovnat, kdo se nejlépe strefil, ju?
-------------------------------------------
A až to budete mít namalované, tak teprve potom (ale opravdu až potom !!!) můžete číst dál:
Protože já jsem byl zvědavý a tak jsem začal na internetu hledat, jestli někdo náhodou takového křížence pudla s kníračem nemá.
A jen jsem zíral !
Nejenže takoví kříženci jsou - ono je to dokonce přímo
plemeno - jmenují se SCHNOODLE a v Americe a vůbec ve světě je to v dnešní době snad
největší móda, mít takového pejska ! Šnudlíci (jak se jim česky říká) jsou chováni zcela úmyslně a je po nic velká poptávka - za štěňátko se platí od $150 výš. A já se vlastně vůbec nedivím - protože když jsem viděl jejich fotky, tak jsem se úplně vyděsil. Pro pána boha - jestli budou ty Ajdiny štěňátka takhle krásný, tak z nich Marcelka nedá nikomu ani jedno a všechny nám nejspíš zůstanou. No schválně se koukněte - nejsou ti šnudlíci vážně krásní pejsci ?
Tak tenhle šnudlík se mi líbí asi nejvíc - napůl pudlík,
napůl knírač, napůl andílek - napůl rarášek. Jeho majitel se s ním určitě
nenudí. A nelíbí se jenom mě - na internetu jsem jeho fotku našel asi na
30-ti stránkách, jen jsem z toho nedokázal vypátrat, odkud vlastně pochází.
To tady je to naopak jasné - tahle psí princezna se
jmenuje Princess GiGi Von Schnoodle - a je to opravdu andílek - no nemám pravdu ?
Z předka knírače toho v sobě sice moc nemá, ale na roztomilosti jí to určitě
neubralo.
A tohle štěně s velkou hlavou - no tady je rozhodně
poznat jak knírač, tak pudlík. Myslím, že tahle kombinace předků mu
docela prospěla a v naší soutěži krásy se rozhodně umístí dobře.
Černou fenku Lucy si můžete koupit na internetu za
"pouhých" 450 Liber (to je necelých 20.000 Kč - no nekup to!).
A další černé štěňátko šnudlíka - zatím si ještě
není moc jisté, co ho na tom světě čeká, ale však ono se rozkouká !!
A tohle štěně stejně jako náš Matýsek vystrkuje bříško
a čeká, až si s ním bude někdo hrát.
Takhle bych mohl pokračovat dlouho a dlouho - jedno štěňátko
hezčí než druhé. A tak to můžeme uzavřít:
Šnudlíci (SCHNOODLES) jsou pejsci velice
roztomilí.
A nejen to - po svých pudlích předcích jsou hraví, přizpůsobiví,
snadno se cvičí a jsou dychtiví své pány potěšit.
Po svých předcích kníračích získali příchylnost a oddanost ke svým pánům
- včetně odvahy a snahy je chránit.
A inteligence?
V tomto ohledu jsou pudlové mezi psy úplně na špici, knírači (zvláště
knírači malí) jsou hodnoceni taky hodně vysoko
a tak když to šnudlík podědí tak pěkně po mámě i po tátovi -
tak máme před sebou velmi inteligentního pejska.
Prostě jsou ideálními společníky člověka všude tam, kde nepotřebujeme
velkého a ostrého hlídače
ani psa loveckého, ale kde nám jde především o to - mít věrného, učenlivého
a čiperného
psího kamaráda.
Jen prosím pozor na jedno - šnudlík moc a moc
potřebuje svého člověka.
Je to pejsek, kterého byste rozhodně neměli nechávat celý
den o samotě.
Stejně tak jako náš Matýsek - po dvou minutách bez pohlazení dostává
absťák.
Zato pokud může být celý den pohromadě se "svými" lidmi, pak
je šťastný a spokojený.
Chcete si hrát? bude si s vámi hrát. Chcete jít na procházku (třeba jen
na nákup)? bezva, nadšeně s vámi poběží.
Nemáte na něj čas, ale dovolíte mu být ve vaší blízkosti? fajn, lehne
si vedle vás a bude šťastný, že jste spolu.
A ještě drobnost - šnudlík téměř nelíná
a je vhodný i pro lidi s alergií na psy.
A když si k tomu přidám,
že šnudlíci milují děti - proč se divit tomu, že se ve světě dostalo
toto plemeno do módy ?
Je mi hrozně moc líto - ale závěr této
kapitoly nebude vůbec tak optimistický, jako byl její začátek.
Ono to totiž všechno dopadlo špatně.
Hrozně moc špatně.
Jednu chvíli to dokonce vypadalo tak, že to dopadne nejhůř, jak je vůbec možné.
Vlastně - ještě v tuto chvíli - když to píšu - tuhle nejhorší možnou
variantu nemůžu vyloučit.
Takže - co se stalo?
Asi bude nejlíp, když to napíšu všechno - zkusím to napsat jako deník.
A předem upozorňuji - tohle čtení pro malé holčičky, pro které to normálně
píšu asi opravdu není. I když - ono to k životu bohužel patří.
25.11.2014 úterý - 62. den těhotenství (no jó - já vím, březosti
- ale Ajda byla holt těhotná a hotovo, jasný ?)
Všechno probíhá bezvadně. Ajda je v naprosté pohodě. Samozřejmě
- je unavená, líná - pardon - pohodlná, hodně odpočívá a spí, dokonce
ani na prodejně už většinou nehlídá - prostě příchod zákazníka prochrápe. Samozřejmě - žádný problém, Matýsek to přebral
za ni a velmi iniciativně štěká na zákazníky. Tedy - trochu to vždycky
pokazí tím že se s nimi jde hned potom mazlit, ale o každém zákazníkovi víme
a to je důležité, ne ?
Ajda si našla klidné místečko - leží mezi polštáři
a vůbec ji tam není vidět.
Ajda je tuleň. Tedy - tohle jsem psal už kdysi dávno,
ale teď - teď je to prostě tuleň tuplovanej. Dřív se tulila, teď? no teď
je to ještě mnohem intenzivnější. Dřív spávala s námi v posteli - u mně
na druhé půlce postele, u Matelty většinou v nohách. Teď? teď se vnutí
pod deku, přitiskne se k nám celým tělíčkem a tak spí. Po půl hodince se
jí už pod dekou moc horko - tak vystrčí hlavičku z pod deky, chvíli dejchá
za čtyři - a spí dál.
Večer se Marcelka natáhne a kouká na TV (a většinou
u toho už usíná).
Ajda si lehne vedle ní, vystrčí bříško - a teď mi ho paničko můžeš
hladit.
Takhle probíhá všechno - celý den.
Vypadalo to tak, že větší mazlení už být nemůže - ale Ajda si vymyslí
vždy "něco navíc". Moc nás potřebuje. Strašně moc. A my jí
samozřejmě vycházíme vstříc.
Tisíc malých drobností - já to fakt nedokážu
specifikovat. Prostě se změnila. Její těhotenství z ní přímo vyzařuje.
Co konkrétně ? Přibrala víc než kilo (což je jako u těhotné ženské
10kg) - ale to není podstatné, to je v normě. Cecíky jí naběhly a pod kůží
na bříšku jsou neustále vidět pohyby štěňat, která se tam vrtí, kopou
a zmítají. A pak jsou tu spousty drobností, které samostatně nic neznamenají,
ale dohromady prostě tvoří těhotnou fenku. Možná to na první pohled není
vidět, ale pokud páníček žije s pejskem stále pohromadě, tak se to nedá
přehlédnout.
Ajda už má opravdu velké bříško.
Soužití s Matesem ? Na jedné straně -
Ajda je trochu nervoznější a víc a častěji na Matýska vrčí. Na straně
druhé - jejich vztah se jaksi prohloubil, rozhodně Mates se teď za ni cítí
více zodpovědný a velmi energicky ji chrání před všemi cizími psy. Je to
až dojemné, jak náš bojový pudlík od ní statečně odhání cizí psy, kteří mají
mnohdy 10x vyšší váhovou kategorii.
Budování pelíšku ? Jiné fenky si před
porodem potřebují pelíšek vybudovat, Ajda tuhle potřebu necítí. Má přece
báječný pelíšek - moji postel, s tou je zcela spokojená. Jen se to musí
pravidelně přestlat - ale to vědí a dělají všechny hospodyňky.
Takže po příchodu domů začíná úvodní část - oba
pejsci se vrhnou do mé postele a začnou se mazlit s polštáři a peřinami.
Otírají si o ně tváře, lehají si na záda, svíjí se jako hadi a klouzají
se tak po posteli sem a tam. Pak začne stlaní. Ajda se točí do kolečka a
vybuduje si tak útulný pelíšek, do kterého si spokojeně zaleze. Matýsek
zaleze pod deku, proleze pod ní po celé délce a pak na mě na druhém konci
vyjukne. A zase zaleze pod deku a vykoukne na jiné straně. Tohle opakuje tak
dlouho, než ho to přestane bavit - pak si stoupne doprostřed deky a začne
pod sebou zuřivě hrabat. až z deky vytvoří takovou vysokou hromádku - a na
tu pak skáče - pěkně BUCH a rozplesknout se břichem na vrcholku té báječně
měkké pyramidy. Nakonec unavený zaujme své oblíbené místo - samozřejmě s hlavou na mém
polštáři.
Takže jak vidíte - všechno u nás probíhá
v naprosté pohodě a těšíme se na štěňátka.
26.11.2014 středa - 63. den
Ajda měla hrozně těžkou noc. Ležela
Marcelce v náručí a neustále naříkala a zmítala se. Strašně moc paničku
potřebovala, potřebovala teplo pod peřinou, potřebovala - co vlastně tolik
potřebovala ???
Marcelka říká, že usnula snad na hodinu, jinak musela stále
Ajdu těšit a chlácholit.
Ráno je už Ajda v pořádku, je veselá,
spokojená, nic jí nechybí. Přes den se chová normálně - vlastně ne, ona
se chová až příliš normálně, jaksi zmizely ty příznaky jejího těhotenství.
Samozřejmě, bříško má pořád, při chůzi jde stále se zadníma nohama
široce rozkročenýma, protože jí tam bříško prostě překáží, stále
je pohodlná a v práci většinu času prospí. Ale nějak zmizela spousta těch
drobných příznaků, které ani neumím popsat a které jaksi symbolizovaly
její těhotenství. Stručně řečeno - jakoby těhotenství skončilo, jako
by měla po porodu. Což samozřejmě není pravda. Nemám z toho dobrý pocit.
Večer ležela Ajda vedle mě a já jí jako obvykle hladil bříško.
Jenže ouha - žádné pohyby štěňátek necítím, nic se tam nehýbe ! Tak
tohle se mi ale fakt vůbec nelíbí !
27.11.2014 čtvrtek - 64. den
Voláme na veterinu. Paní doktorka nás
uklidňuje - podle ní je všechno v pořádku, porod se může klidně o pár
dní protáhnout, nemáme si dělat těžkou hlavu. Teprve mnohem později mi
dochází, že s těmi pohyby/nepohyby štěňátek nás asi nebrala dostatečně
vážně - snad si myslela, že to nedokážeme správně poznat. Jinak Ajda je
stále velmi spokojená a v pohodě, jako by z ní všechny starosti spadly - no
a když je ona v pohodě, tak si ani my příliš velké starosti neděláme.
Snad všechno dobře dopadne. Takhle probíhá i pár dalších dní.
30.11.2014 neděle - 67. den
Je neděle, ale jsme do večera v práci - na
prodejně mám spoustu zakázek, které potřebují dodělat. Pejsci jsou samozřejmě
s námi. Ajdu sice neustále sledujeme, ale ona je opravdu v pohodě a stejně většinu
dne prospí. Večer se vracíme šalinou domů. Ajda mi jako vždy leží cestou
na klíně - dělala to tak vždycky, teď co je těhotná to potřebuje ještě
víc než dřív, stále se ke mě tiskne a musím ji stále hladit, dost často
se na klíně třese - nejen dnes, k tomu dochází už několik týdnů, přece
jen je z toho svého stavu nervózní.
Na Ruďáku přesedáme (tedy Ruďák, ono je to dnes Moravské
náměstí, ale já to znal celý život jako nám. Rudé armády, takže pro mě
to Ruďák zůstane už asi navždy). Ajdu zde vždycky odepnu z vodítka, aby
se mohla důkladně vyvenčit. Ona má totiž na vykonávání potřeby dost
vysoké nároky. Například udělat loužičku u nás před barákem ? Nepřipadá
v úvahu ! Bydlíme v č.11 - tady tedy rozhodně ne. Po celé ulici jsou sice
podél chodníku trávníky (což Ajda pro tuto činnost vyžaduje), ale loužičku
neudělá ani před sousedním domem. Před číslem 7 ? Ba ne, jde dál. Číslo
5 ? No tady by to už snad šlo - ale pokud nemá naspěch, tak s tím počká až
před trojku. A udělat hromádku ? No tak to až někde v parku - a místo si
musí pečlivě vybrat.
Teď jsme ale na tom Ruďáku a Ajda si hledá místečko.
Volně pobíhá po trávnících, už je na druhém konci parku, od nás dobře
100m daleko, teprve tam se jí to líbí - a teď už nadšeně utíká k nám.
Šťastná, spokojená, naprosto v pohodě. Na nějaké problémy rozhodně
nevypadá a ani její spokojené poskakování jaksi neodpovídá jejímu těhotenství
- pejsci to prostě cítí jinak (no, schválně - umíte si představit ženskou
v devátém měsíci jak vesele pobíhá a poskakuje někde po rozkvetlé louce
?).
Přijdeme domů, Marcelka jde dělat večeři,
já jsem s pejsky v pokoji, Ajda jako vždy vletí do mé postele - a vzápětí
se mi tam vyblinká. No dobře, v jejím stavu jí to prominu. Snažím se to
poklidit a vyčistit - ona mi v tom ochotně a překotně pomáhá - jenže vzápětí
popojde kus stranou - a podruhé ! a potřetí ! a počtvrté ! teď už je špinavá
celá postel, takže všechno aspoň zhruba vyčistit, převlíct a namočit do
vany - ale Ajda se zatím začne jaksi kroutit a snaží se zabalit do polštáře
- takže ji beru a ukládám do pelíšku, který jsem jí pro tuto příležitost
připravil vedle své postele. Zatím o něj neměla zájem, teď ale
neprotestuje a okamžitě začíná rodit.
První štěně vychází zadníma tlapkama
napřed - a hned vidím, že je zle. Bez života, jako kus hadru - tak tohle je
mrtvé. Ajda leží na boku, snaží se nějak se toho zbavit, točí se
stále dokolečka - nakonec ji vezmu za zadní horní tlapku a držím ji tak,
aby aspoň po tom nešťastném ranečku nešlapala. Štěně je už téměř
venku - ale zachytilo se o hlavičku a nejde dál. Snažím se tomu opatrně pomáhat,
ale moc to nejde. A Ajda usíná - holka nespi ! musíš se snažit !
Marcelka mě střídá. První štěně je konečně venku -
ale trvalo to dost dlouho, já se na hodiny nekoukal, ale snad půl hodiny. Po
chvíli přichází na svět druhé štěně - tentokrát to šlo mnohem
rychleji, jako by se to Ajda už naučila. Štěně je sice v lepším stavu než
to první, tentokrát už není takové hadrové, vlastně vypadá moc hezky,
ale je bohužel taky mrtvé.
Ajda je vyčerpaná a odpočívá. Snad už
to máme za sebou. A příště to třeba dopadne líp. Doufejme...
Ajda po porodu ve svém porodním pelíšku
1.12.2014 pondělí
Ráno jde Marcelka s Ajdou na veterinu. Dělají
jí výtěry, testy, všechno vypadá dobře. Teď ještě ultrazvuk pro
kontrolu - a proboha, je tam ještě jedno, taky
mrtvé. Takže Ajda dostává injekci a Marcelka ji bere domů -
snad to dokážou. A pardon - ještě jedna informace z veteriny. Ajda má prý
nějaký problém, takže údajně nedokáže donosit živá štěňata a mělo
by se uvažovat o kastraci. Protože pokud stejně nikdy neporodí, tak by jí
to ulehčilo život. A nejen to - mrtvá štěňata ji mohou příště ohrozit
na životě, takže je to vlastně nutnost. Ale počkáme s tím, až se trochu
zotaví a zesílí. Leda že by to poslední štěně nevyšlo - pak by byl nutný
císařský řez a kastrace by se udělala v rámci této operace - takže by to
bylo "za jedny prachy".
Takže Marcelka hlídá doma Ajdu a doufá,
že to poslední štěně vyjde přirozenou cestou a že operace nutná nebude.
A my s Matýskem jsme sami na prodejně - což je trochu náročné, normálně
já se starám o servis a Marcelka prodává, teď to musím zvládat sám a tak
nemám na opravy tolik času a zase se mi budou hromadit resty - ach jo. A Matýsek
? ten je tak trochu zaraženej jako hřebíček v rakvičce. Nechápe moc, co se
děje - ale o to víc to prožívá. Doma, když Ajda rodila odcházel se
schovat do sousedního pokoje a jen vykukoval, co se děje. Moc dobře rozumí
tomu, že něco není v pořádku - ale neví co. A těma svýma velkýma černýma
očima se mně pořád ptá - páníčku, co se to děje
? a já mu to nedokážu vysvětlit.
Páníčku, co se to děje? já vůbec nic nechápu
...
Večer se vracíme z práce domů. Je hrozná
kalamita - mrznoucí déšť ochromil veškerou dopravu. Šaliny jezdí jen zřídka
a když to konečně přijede, máme co dělat se tam vůbec nacpat. Matýsku,
pozor - ať tě lidi neušlapou ! A na další zastávce přistupují
opět davy a na další zase - od dveří nás už lidé dostrkali až hluboko
do vozu, Matýsek říká něco jako: Lidi mám sice
moc rád, ale když je něčeho moc, tak je toho příliš ! a je
moc rád, když konečně vystupujeme. Přesedáme - ještě jednu zastávku,
stejná situace. Ale lidi si už Matýska všimli, všichni kolem nás se o něj
zajímají a povídají si se mnou a snaží se Matýska pohladit a ochránit ho
před ušlapáním - a konečně vystupujeme a hurá domů.
Marcelka celá nešťastná - zatím pořád
nic. Uklidňuji ji - včera to přece taky přišlo až večer, ony tyhle porody
mají nejraději noční hodiny (ale sám už začínám mít strach). A oprávněně
- je po půlnoci, jdeme spát a pořád se nic neděje.
2.12.2014 úterý
Budím se a běžím hned vedle do pokoje za
Marcelkou (Ajda jí zase celou noc spala v náručí). Spokojeně kývá hlavou
- ano, podařilo se, nad ránem začala Ajda rodit a i když to tentokrát
trvalo celou hodinu, máme to konečně za sebou. Štěně samozřejmě opět mrtvé.
Marcelka ho váží (250g - docela velké, ostatně předchozí byly zhruba
stejné, proto s tím asi měla Ajda tolik práce) a pak ho zabalí s sebou - na
veterině ho chtějí vidět. Teď ještě na tu veterinu brnknout - odvolat plánovanou
ranní návštěvu. Ajda si musí chvíli odpočinout, je hrozně vyčerpaná,
Marcelka ji napřed nechá hodinku dvě vyspat a půjdou až potom - ostatně,
teď už je to snad jen formalita.
Já utíkám s Matýskem opět do práce a čekám,
co bude Marcelka volat. Matýsek má trochu neplánovanou procházku - doprava
je stále ochromena kalamitou, od nás nejezdí šaliny vůbec, tak jdeme asi půl
cesty pěšky - vezmeme to přes Tyršák dolů k Lužánkám a tam sedneme přímo
na jedničku. Matýsek tu cestu moc dobře zná - chodíme to občas o víkendech
jako procházku a pejsci se pak můžou v Lužánkách proběhat, takže se teď
po mě tázavě kouká - jdeme teda do práce nebo na
procházku ?
Před polednem jde Marcelka s Ajdou na
kontrolu. Všechno v pořádku, žádné komplikace, teď ultrazvuk - bříško
čisté, nic tam už není. Ještě pro jistotu volá doktorka starší zkušenější
kolegyni. Jo - jo - jo, v pořádku, dobrý, ježíš
- podívej - tady, pod játry - to je přece páteř ! Takže je tam ještě
jedno ! A teď už se čekat nedá, Ajda musí ihned na stůl.
Marcelka jen čeká, až Ajda usne po narkóze a jede za námi na prodejnu. Teď
už by Ajdě nebyla stejně nic platná.
Večer volá Marcelka Honzíkovi a ten ochotně
přijíždí (i když to má přes celé Brno a díky dopravní kalamitě to
nakonec jede hodinu a půl). Berou si velkou tašku vystlanou dekou a jedou pro
Ajdu. Já tu musím zůstat ještě tak hodinku a pak přijedeme s Matýskem domů
za nimi.
Na veterině Ajda Marcelku nadšeně vítá.
Je celá ofačovaná - má za sebou opravdu náročnou operaci, nejen cisařský
řez, ale vlastně kompletní kastraci, teď už se jí tam asi kvůli tomu
poslednímu štěněti udělal zánět a
tak jí nakonec museli brát vlastně všechny "ženské" orgány - což
znamená nejen mnohem větší zásah (a delší a náročnější hojení a
rekonvalescenci) ale také dvojnásobnou cenu za operaci, než jsme původně čekali - a
zase je člověk u těch peněz, kterejch není nikdy dost. Ještě že nám to
dali na splátky.
Pokus dostat Ajdu do tašky - neprošlo, Ajda
strašně křičí bolestí, není možné ji vůbec zvednout. Nakonec si
Marcelka půjčuje přepravku, do té si Ajda po dobrém-po zlém nakonec vleze
a takhle ji odnášejí domů. Vlastně - ještě před tím stačila bolestí
Honzíkovi počůrat kalhoty.
Když přicházíme s Matýskem domů, je už
Ajda uvelebená v tom "porodním boxu", co jsem jí zřídil u své
postele (přesvědčili ji, aby tam šla, protože tam opravdu jen
"vejde" a nemusí tam skákat jako na postel - a ona zatím skákat
nesmí !!). Jak nás vidí, hned vstane a vítá mě. A pak - né,
neskákat ! volá Honzík - ale je pozdě - Ajda zlehka vyskočila
na mou postel a uvelebila se tam, kde je jí vždycky nejlíp. Já si tam
lehnu k ní, ona mi olizuje obličej (jsem jediný člověk, který jí to
dovoluje bez jakéhokoliv omezení) a je zcela spokojená. Sice je vidět, že
ji to bolí, moc na ni nesahám, ale několikrát změnila místo, přešla na
druhý konec postele (střídavě leží v nohách, pak zase na polštáři) a
nezdá se, že by jí ta chůze nějak zmáhala. Jen skákat by fakt neměla !!
Ale zakažte jí to - od té doby už vyskočila na postel několikrát, dělala
to tak vždycky a my jí nedovedeme vysvětlit, že teďka nesmí. A jak jí v
tom zabránit? přivázat ji ? to by snad bylo ještě horší. Dát jí vedle
postele tvrdý polštář, aby po něm vylezla jako po schodech? Ale ona ho tam
má ! a naprosto ho ignoruje. No - když ji to
skákání viditelně nijak nebolí, snad si neublíží. Takže - teď lež,
holka a snaž se vyléčit ! My si zatím dáme na tvoje zdraví frťana (možná
jich bude dokonce několik) - teď
už pro tebe víc stejně udělat nemůžeme....
Ajda - sice celá v obvazech, ale šťastná, protože
už je zase s paničkou
12.12.2014 pátek
Páníček má už zase hrozně moc práce a tak budu
pokračovat já.
Jo - a moc se na mě nekoukejte, já vím že v tom
vypadám strašně,
jako v noční košili, ale už zejtra mi to sundají a já se zase dám brzo do
pořádku.
On páníček totiž pořád a pořád jen pracuje a už z toho bývá moc
unavenej, ale na nás pejsky si čas najde - jako aby nás pohladil nebo podrbal za ušima nebo pochoval a tak. A já teď poslední dobou potřebuju moc chovat - v noci spím s paničkou, ona mě drží v náručí a já mám hlavu na jejím rameni a pořád se k ní tisknu, protože jsem z toho všeho nějak vyplašená. To víte, ono toho na nás bylo teď opravdu moc a páníčci si mezi sebou říkali, že prý jsem mohla dokonce umřít. A je fakt, že když jsem se vrátila od té paní doktorky - a byla jsem celá zafačovaná, to jsem vlastně ještě pořád - tak jsem byla moc a moc slabá a pořád jsem jen spala. A hrozně rychle jsem se unavila. Ráno jsem se třeba probudila a bylo mi dobře a rozvalovala jsem se na zádíčkách a nechala si hladit to bolavý bříško - a pak mě zavolala panička, že se jde čurat a já s ní vyběhla ven, udělala loužičku, vrátila se domů - a byla jsem za tu chvilku tak unavená, že jsem se už vůbec nechtěla mazlit a hrát si, ale hned jsem zas usnula a spala a spala a spala. A proč jsem
po těch schodech utíkala? proč mě třeba páníčci neodnesli? No, víte - oni chtěli, ale já se nosím nerada a navíc mě hlavně ze začátku moc bolelo, když mě chtěl někdo zvednout. A běhat po schodech - tak to mi vůbec nevadí, jen se mi pak potom chtělo
hodně spát. Jo - a taky se páníčci báli, že prý nesmím skákat na postel, že bych si prý mohla něco potrhat. Ale já jsem na tu postel stejně hned vyskočila a vůbec mi to nedělalo žádný problémy, já jsem přece statečnej pejsek, no né ?
Páníčci se mě báli nechávat doma samotnou, tak tam se mnou byla buď panička (a dělala si doma takový ty práce, co jí na to kvůli prodejně vůbec nezbývá čas) nebo páníček (a ten si zase sedl k počítači a furt u něj seděl) - a takhle se mnou byli doma celý dopoledne a přes oběd a pak někdy ve dvě nebo ve tři hodiny šli do práce, aby tam ten druhej nebyl na prodejně tak sám a já zatím spala, než se večer všichni vrátili.
Ale tento týden říkal páníček, že už jsem na tom líp a vzal mě do práce a já byla moc ráda, že jsem pohromadě s ním a s paničkou a s Matýskem. A páníček říkal, že už to zvládám docela dobře, takže mě teď sem bere každej den. Ale je fakt, že jsem ještě hrozně slabá a unavená, tak ani moc nehlídám, jenom skoro celej den prospím - buďto u páníčka v pelíšku, co ho tam mám pod jeho stolem, nebo v tom křesle, který je moc fajn, ale nejčastěji u paničky pod pultem. Mám tam deku, abych se nenachladila a mám tam klid a jsem blízko své paničky a Matýsek si tam chodí taky lehnout a leží vedle mě a dává na mě pozor, abych byla v pořádku. On je sice dareba, ale teď se o mě taky bojí a hlídá si mě a venku ode mě odhání všechny cizí pejsky.
Co jsem teď nemocná, tak jsem musela baštit jakýsi bibliotika a vůbec mi to nechutnalo a tak mi to musela panička nasypat do tlamičky a pak jsem to musela zapít - a panička říkala, že jsem moc hodná a že to beru moc hezky a vůbec u toho nezlobím. A včera říkala, že jsem to už využívala všechno a že teď budu brzo zdravá. A tak zítra jdeme zase na veterinu a budou mi vytahovat z břicha nějaký nitě (asi mi je tam minule zapomněli nebo co, prej jak mě šili, ale já se koukala a nikde nic zašívanýho nevidím, žádnou záplatu nebo tak něco). A až mě to povytahujou tak pak už prej budu brzo úplně zdravá a zase budu běhat venku (tam teď bude sníh - ten mám moc ráda) a taky budu samozřejmě chodit do práce - ale tam už teď budu zase pořádně hlídat, jak se patří - když už budu teda zdravá.
Tak se mějte hezky a přeju vám, ať vám nikdy nemusej řezat a pak zase nitěma zašívat bříško - fakt není o co stát, můžete mi věřit.
Ahoj
vaše
Ajda
Dovětek:
Ajda je teď už úplně v pořádku. Vlastně - jako by omládla.
Možná je to i tím, že dost zhubla. Ke konci těhotenství měla přes 11kg,
po té operaci 10kg. A co ležela ty dva týdny nemocná, tak skoro nežrala a
shodila další kilo - takže je mnohem štíhlejší než před tím.
Ale ono to není jen tou váhou - najednou jako by získala
obrovskou chuť do života, jako by o polovinu omládla. Teda - ne že by byla předtím
nějak stará nebo tak, ale najednou se chová - no, tak trochu jako Matýsek,
jako psí dorostenec. Když jsme venku a pustíme ji z vodítka, tak řádí a
dovádí a honí se s Matesem a vůbec blbne, tak jako to už dlouho nedělala.
Ještě nedávno to byla vážná a dospělá hlídací fenka, která šla Matýskovi
příkladem a dohlížela na něj - a teď najednou venku oba vyvádějí jako
dvě štěňata. Což vlastně není až tak špatný závěr téhle kapitoly,
co myslíte ?
