STUDIUM

    Ale on je někdy problém i tenkrát, když mezi šalinou nebo autobusem a chodníkem tolik místa není, aby se tam vešlo auto. Třeba když je řidič autobusu línej složitě zajíždět až k chodníku a klidně zastaví uprostřed silnice - šak voni si lidi dojdou. Nebo - ono se hrozně pozná, jak umí kterej řidič jezdit. Některej dokáže najet k chodníku tak blízko, že mezi autobusem a chodníkem zbývá mezera jen pár centimetrů - a to pak nemusím skákat, ale prostě to přejdu - a páníček nemá problém, ani když s sebou vláčí kolečkovou tašku s velkým nákupem. Ale pak jsou tu řidiči, co jim páníček říká "řítiči" - že se jen řítěj vpřed, nekoukají vpravo vlevo a jezděj jako prasata (to se říct může?). A takovej řítič zastaví klidně metr od chodníku. A metr - to už je hodně - to nepřeskočím a páníček a ostatní cestující tak dlouhej krok taky neudělají - tak všichni musíme napřed sestoupit do silnice a pak zase vystoupit na schůdek a když jsou tam starý lidi (a těch jezdí dost) tak s tím mají docela problémy a "řítič" na nás ještě huláká - Tak hejbněte sebou - já spěchám, mám zpoždění - a nejsem tady jen kvůli vám - a vůbec mu nedochází, že kdyby zastavil pořádně, tak by všichni nastupovali rychleji a on by ten chybějící čas určitě ušetřil a navíc - jakto že tady není "kvůli nám" ? On tady přece kvůli nám je - za to je přece placenej !!!
    Ale nejhorší je, když jsou na silnici sračky. Jé, tohle je zase slovo, co se nemá říkat, ale páníček to taky tak říká a když to říká páníček, tak já můžu taky, no né? a ty sračky tam vážně jsou - třeba když naprší a zrovna u toho kraje chodníku je hluboká kaluž a všichni ji musíme přebrodit nebo když nasněží (což tady v Brně zas tak často nejni) a ten sníh se hned začne rozpouštět a auta ho ze silnice shrnují ke kraji a jak to taje tak je u toho kraje taková velká a hluboká vrstva toho mokrýho sněhu a vody - no prostě těch sraček (chichi - stejnak to budu říkat) a my se tím všichni musíme brodit a já mám pak mokrý i bříško a lidi mají vody plný boty a nadávají - a někdy je to docela legrace, ale po pravdě - já se bez týhle legrace aji docela obejdu - to mám fakt raději řidiče, co uměj zastavit pořádně.
    Takže jsme konečně uvnitř - ale pořád ještě nemám vyhráno. Všude je plno lidí a jejich nohy - no, ze začátku jsem z nich měla hodně strach, ale časem jsme se s páníčkem naučili to všechno bez problému zvládnout, taky jak byl páníček postupně starší, tak ho lidi pouštěli čím dál častěji sednout a dnes už chodí o berli - teda ona to není berla, ale francouzská hůl - a tak ho lidi pouštějí sednout vlastně vždycky, to zase oni jsou hodný. A když je tlačenice, tak si mě páníček vezme na klín a tam je to moc fajn - to někdy, když má páníček nějaký vyřizování, tak spolu jezdíme třeba přes celý město - na opravdu dlouhý výlety - a já se pak dívám z okna nebo páníčkovi na klíně usnu. A když je v šalině nebo autobuse volno, tak nesedím na klíně, ale zaberu celou plošinu - a chovám se tady jako doma. Chodím ke dveřím koukat se ven a prohlížím si ostatní cestující a pak si zase jen tak lehnu - ale v zatáčkách to se mnou hází a protože nemám ruce jako vy lidi, tak se nemůžu držet a furt musím vstávat a vyrovnávat ty zatáčky a nemám prostě chvilku klidu - ale to neva, to jezdění je prostě moc zajímavý a jak mě páníček na procházce zavolá k sobě a dá mi vodítko a nasadí mi košík (ale ten fakt ráda nemám, to teda ne) - tak už vím, že někam pojedeme a moc se na to těším.
    Jo - a v šalině se taky dívám po lidech. A oni si mě všímají. To ostatní pejsci - však se někdy koukněte - obvykle zalezou někde pod sedadlo a tam jsou schovaní, ani o nich nikdo neví. O mě věděj všichni - a taky o mě říkají, že jsem moc hezkej pejsek a tak. A páníček nad tím kroutil hlavou, co na mě ti lidi viděj, že jsem přece pejsek jako každej jinej. Až pak na to přišel - já se dívám lidem do očí. Když mi páníčci něco říkají - tak já se jim taky dívám do očí a s páníčkem nám to funguje báječně, to páníček ani nemusí nic moc říkat a já stejně vím přesně, co ode mě chce. A tak jsem zvyklá se každýmu dívat do očí a oni pak říkají, že jsem takovej milej a hezkej a rozumnej pejsek. A jednou se mi takhle jedna paní podívala do očí a já se jí taky dívala do oč a pořád a pořád, až to ta paní neustála a odvrátila zrak. A páníček se smál, že je to naopak - že silnější vůli by měl mít vždycky člověk a že jsem fakt nějaká zvláštní.
    Jo - a když jsme měli ještě Matýska (Matýsek už není, ach jo !) - tak to bylo v šalině nebo trolejáku vůbec něco. Mates ani chvíli nepostál - pořád pobíhal kolem, co mu vodítko dovolilo a prohlížel si lidi a když se mu někdo líbil, tak hned na zadní a tlapky na koleno - a člověče, hlaď mě! a lidi ho hladili, všichni, a tak než jsme vystupovali, tak měl hned Matýsek několik nových kamarádů. A páníček se smál, že Matýsek je hotovej kočkolap - protože Mates si vybíral hlavně pěkný "kocoury" (teda mladý hezký holky)  a páníček říkal, že má Mates moc dobrej vkus a že kdyby si chtěl někdy najít novou ženskou, tak mu jich Mates sežene každej den deset (což je fakt - co chvílu se k nám chtěla některá z nich přidat a dělala na páníčka oči a tak - ale stejně to bylo jen kvůli Matýskovi). Ale nebojte - páníček si žádnou jinou nehledá - zrovna minule se s paničkou smáli jaká je to sranda - jsou spolu 30let a furt se mají moc rádi a nemůžou bez sebe vydržet (stejně jako já nemůžu být bez nich) a hlavně - pořád si mají o čem povídat, i po těch mnoha letech.
    A ještě něco vám musím prozradit - Mates obyčejně neměl v šalině košík ! Teda - páníček mu ho samozřejmě dal (a to teda bylo dílo - já košík ráda nemám, ale co vyváděl Mates, když se mu košík nasazoval, to si fakt neumíte představit). Jenže - sotva jsme nastoupili - Mates jaksi máchnul tlapkou - a košík byl dole a visel mu na krku. A Mates se už k někomu hrnul a hned - Ahoj, člověče, ty se mi líbíš, já ti olíznu ruku, jo? a nos? a počkej, já ti skočím na klín a ještě ti olíznu ucho, jo? a tak Mates řádil a lidi se smáli a všem se to líbilo a děti říkaly - tatí, mamí, já chcu taky takovýho pejska ! a páníček se smál a říkal - kdepák, Mates je na světě jenom jeden a toho vám nedáme !!

    No vidíte, kolik jsem toho napsala o tom, co všechno musí znát pejsek ve městě kolem dopravy - a to není zdaleka všechno. Hlavně si prosím stále uvědomujte, že my pejsci jsme malí, menší než vy - a i když se pořád mluví o tom, jak mohou být pejsci lidem nebezpeční, tak spíš vy lidé ubližujete nám. A přitom by možná stačilo jen trochu ohledu - dívat se, kam šlapete, nebo třeba přibrzdit na přechodu (a to se přece správně musí, no né? a kdyby tenkrát ten řidič přibrzdil, tak by Matýsek mohl být ještě živej...).
    A vůbec jsem se nedostala ke spoustě dalších věcí - jak se má pejsek vyznat v tom, kde končí chodník a začíná silnice - no nesmějte se - někdy to je tak složitý, že by se fakt čtyři hádali.

Podívejte - tady zrovna panička taky váhá - je tohle chodník - nebo to už není chodník? a můžu jít dál nebo nemůžu jít dál ?
A to je panička přitom člověk - a neví ! - a jak se v tom má potom vyznat chudák pejsek?

    A jak je to s přechodama a kdy má auto přednost a kdy ne a kdy auto přednost nemá - ale my musíme stejně raději utýct na chodník, když nechceme pod autem zvostat. A pak jsou tu řítiči co parkujou na chodníku a najedou si na chodník hned u křižovatky a volný místo viděj až o 100metrů dál a tak se tam hrnou po chodníku na plný pecky aby tam byli dřív než jim to někdo obsadí a vůbec nerespektujou, že po tom chodníku choděj lidi a my pejsci a maminky s kočárkama - takovej řítič se prostě řítí a nekouká na to, jestli třeba někoho náhodou nepřejede a nezabije - hlavně aby už už zaparkoval.
    A pak jsou tady taky ti cyklisti, co jezděj po chodníku a počítají s tím, že jim každej uhne - oni prostě uhýbat ani brzdit nebudou. A pak lidi na kolečkovejch bruslích - úžasní jsou ti, co na tom jezdit moc neuměj, jedou z kopečka po chodníku, volají POZÓR !!! a vůbec netušej, jestli nakonec skončej ve stromu, převrátěj kočárek nebo přejedou pejska. A pak lidi na prknech s kolečkama a na prknech co mají nejen kolečka ale i motórek a lidi na koloběžkách a na elektrickejch koloběžkách a někteří jezděj jako blázni a volaj na lidi "Tak kurva uhněte, dyť vidíte že jedu" a vůbec se chovají jako by jim ten chodník patřil a žádný pravidla pro ně neplatily.
    A v tom to je - chudák pejsek se musí učit dodržovat pravidla, na který přitom lidi sér... - jé, já už málem zase řekla neslušný slovo.

TPIKR - Tělovýchovný Psí Institut Komisaře Rexe

    Esi si myslíte, že jenom vy lidi musíte cvičit a udržovat se v kondici, abyste byli štíhlí a krásní, pak je to velkej omyl. My pejsci sice nemáme fitka ani nepoužíváme pilátes, ale cvičit musíme stejně - protože zvláště my psi hlídací musíme bejt v prvotřídní kondici.
    Třebá - takovej běh do schodů ! Cožé - kdo říkal, že jsou to jen dvě patra? a co má bejt? pořád je to (i se zvýšeným přízemím) asi tak 60 schodů - a když si vezmete, že schod má nějakejch 20cm a já jsem vysoká asi 30cm - no tak to jsou pořádně velký stupínky - to je jako pro člověka vejšlap na Cheopsovu pyramidu - kde jsou ty šutry vysoký jako stůl. A chtěla bych vás lidi vidět, jak na takovej stůl vylezete! A z něj pak na druhej, na třetí... A 60 schodů na Cheopsově pyramidě - to by vám lidem dalo pěkně zabrat, to byste byli utahaní - no jako pes !! A když já se jdu vyvenčit 4x nebo 5x za den - to jako bych tu Cheopsku zlezla každej den nejmíň dvakrát ! Takhle se na to musíte koukat - vono se to nezdá, ale takový schodiště může být pro nás malý pejsky docela zabíračka.

    Samozřejmě - mimo běh do schodů absolvuji taky běhy parkem - teda s paničkou né, ta mě má vždycky na vodítku, ale s páníčkem běhám na volno - a to vždycky ten park prošmejdím a proběhám celej. A on je nad parkem takovej prudkej svah - tak tam můžu trénovat - nó, horolezení to sice nejni, ale kopcolezení docela určitě.
    A svah končí plotem Veteriny - a před plotem je asi tak 10cm betonovej rantl - teda já to nevím přesně (centimetry neznám) a páníček sem do toho štrgálu nevyleze, tak to jenom odhaduje z pohledu zespoda. A když mě to chytne, tak si na konci na ten rantl vyskočím a jdu po něm furt a furt a daleko a daleko - páníček říkal, že to zvládnu jít po tom rantlu asi tak 100metrů daleko - a to je hodně, že jo? ani nevím, do které sportovní kategorie tohleto patří - nejspíš balancování (hele, pšššt - páníček mi napovídá, že spíš blbnutí...). Někde jak jsou poslední lavičky ( to je asi po těch 100 metrech) se už ten rantl začíná rozpadat a tak se tam nemůžu udržet a musím seskočit. Ale umím ještě něco, hejč - umím se na tom úzkým rantlu otočit ! Páníček tvrdil, že je to moc úzký a že to prostě nejde. A já to mockrát zkoušela a vždycky jsem ztratila rovnováhu a musela jsem seskočit. Ale pak jsem přišla na to, že když se jako postavím na zadní a rychle se stačím otočit, tak zase předníma tlapkama dopadnu na ten rantl a udržím se na něm - a můžu zase běžet zpátky. Páníček říkal, že ať nedělám blbostě, že mi to jednou nevyjde a natluču si - ale já už to umím a jde mi to a nespadla jsem přitom ani jednou, to koukáte, co?
    Jo - a taky (občas v létě) chodíme na velkou procházku na Kraví horu - a tam je výběh pro pejsky - a je tam vždycky spousta pejsků - třeba 20 nebo 30 nebo ještě víc.

    A mají tam úplně profesionální tréninkovou dráhu - co se chodí po vysoké lávce a přeskakuje se taková šikmá stěna a pak se taky skáče skrz obruče a tak, ale to mě fakt nebaví. Lávka - ta jo, na tom nic není, po té se procházím jako nic - a hlavně když je tam se mnou panička, tak ona se o mě moc bojí a jde vedle mě, jako abych nespadla - a to je pak akorát tak správně vysoko, že jí můžu třeba olíznout nos - chichi. Mates jak vidíte o tu lávku moc nestál a raději zůstával dole. A vzadu vidíte tu šikmou překážku, co vypadá jako střecha, tak přes tu taky umím přeběhnout - jen si musím dát pořádnej švunk. Ale na nějaký skákání skrz pneumatiky mě vážně neužije. A co jsou tam pak takový ty přeskakovačky - tak to taky né, v tomhle žádnou zábavu nevidím.
    Teda ze všech sportů se mi asi nejvíc zamlouvá turistika - to jako když chodíme na velký procházky - ale takový ty opravdu velký, ne třeba jen na hodinu, ale někam daleko a daleko, co se pořád jde a jde a jsou tam lesy a voda a taky třeba obtížný a hrozně nebezpečný úseky, kde se musí vyloženě šplhat - tak to mám taky moc ráda.

Vidíte, tak jedno takový místo je tady. Je to krásnej výlet kolem řeky, ta cestička byla kdysi mnohem lepší, páníček vzpomínal, jak tudy jako mladí jezdili s klukama na kolech na přehradu. Dnes by tady žádný kolo nepřejelo - někde jsou kořeny jako tady, jinde zase skála, po které páníčci museli šplhat - my pejsci jsme to raději oběhli vrchem po svahu. A tady vidíte, že panička už to místa přešla, páníček ještě ne - tak se pro něj vracím, abych na něj dala pozor (jsem přece hlídací pes, tak se o páníčky musím starat). Ale naposledy, když jsme tady šli (páníček už šel o berli) tak páníček přeskakoval jedno takový místo (kde opravdu velkej kus cestičky úplně chybí - asi ho podemlela voda a zřítil se do řeky) - a musí se to přeskakovat s rozběhem a je to moc fajn, mě se to líbí - ale když to páníček skákal o berli tak to sice přeskočil, ale pak říkal, že to už asi bylo naposledy a že se mu ty nohy zhoršujou a že to raději víckrát riskovat nebude, že by se odtud třeba jednou nedostal. To je škoda, takový dobrodružný cestování se mi právě líbilo.

 
Ale ještě se k téhle cestě kolem řeky vrátím. Vlevo voda hlínu úplně vymlela a odnesla, tak tam zvostala jen skála. A my to s Matesem přeběhli jak nic - a ještě letíme zase zpátky páníčkům naproti. Akorát jsme nějací rozmazaní - a páníček říká, že už byl večer a bylo tam málo světla.
Hele - nevíte, když je málo světla, proč jsem pak rozmazaná? A Matýsek ještě víc?
A na fotce vpravo - tam se to od loňska zhoršilo, tak tam někdo položil kládu, aby se chodilo líp. Páníčci po ní sice přešli - teda spíš přebalancovali, to je fakt, ale my pejsci jsme to raději oběhli vrchem po svahu a vidíte, že nás vůbec nevidíte - protože už pelášíme někde daleko vpředu hledat další dobrodružství.

   
Nebo jdeme někam, kde jsou vysoký skály.

Já teda po nich moc nelezu, ale aspoň se dívám, jak po nich šplhají lidi.

    A nakonec je tam třeba nějaká hospoda a tam si dá páníček pivo (on ho teda jinak moc nepije, ale na takovejhle procházkách když je horko, tak to si dá) - a panička si třeba dá taky a my pejsci dostaneme vodu do misky a je to taková báječná pohoda, to mám moc ráda.

Hele - panička se krmí ! a fakt si dává i to pivo !

Tak to já jí musím honem vyskočit na klín - a taky jí dát pusu - protože když už je taková pohoda, tak to mazlení k tomu patří taky, no né?

VUPL - katedra SLŘ, obor DCŽSzÚND
 - Vysoké Učení Psí Lingvistiky - katedra Studia Lidské Řeči - obor Dlouhodobého CeloŽivotního Studia za Účelem Naprosté Dokonalosti

    My pejsci štěkáme - lidi mluví. A lidská řeč - ta je hrozně krásná. My pejsci to máme moc rádi, když na nás lidi mluví. Moc rádi posloucháme když nám říkají jménem (to, že máme svoje jméno - to je prostě moc fajn) a líbí se nám, když lidi říkají, že jsme jejich hodní pejsci, že jsme jejich štěňátka, že nás mají rádi a tak. A taky je moc fajn, když na nás lidi mluví a něco nám říkají a vysvětlují - to já pak nakloním hlavičku na stranu a dívám se páníčkům do očí a snažím se pochopit, co mi to říkají a co ode mě chcou. A je moc fajn, když se mi to podaří a já páníčkům rozumím.
    A já už rozumím spoustě věcí - že se půjde na procházku a že máme být ticho a nebo že se půjde do práce a spoustu dalších věcí. Ale chce to, abych se pořád snažila a učila se a poslouchala lidi, co říkají - a určitě budu časem rozumět spoustě dalších věcí, jenom se musím hodně snažit - a ono je to asi fakt učení na celej život.

    No a páníčci se taky snaží pochopit, co jim chceme říct. Jenomže my pejsci nemluvíme, tak to mají asi lidi těžší. Ale je fakt, že se páníčci hodně snaží, aby nám rozuměli. Jen jim dělá těžkou hlavu, že já si neumím o nic říct. Já už jsem prostě taková - když mám nějaký problém, tak nad tím mávnu tlapkou a nestěžuju si. Prostě se smířím s tím, co se stalo. Třeba když dojde v misce voda - no tak to se nedá nic dělat, když voda není - tak prostě není. Možná bych si ale měla vzít příklad z našeho Matýska. Ten když dojde voda, tak se naštve, vezme misku do zubů a začne s ní mlátit o zem. A páníčci hned přijdou a smějí se a honem nám zase misky naplní vodou - říkám misky, protože my jich máme víc. V práci máme jednu misku u pultu a pak ještě dvě vzadu - to protože jsme dva a hodně pijem a každou chvilku je pak některá miska prázdná. A doma máme misku s vodou v kuchyni a jednu v koupelně a dvě velký misky v pokoji - ona se totiž o nás panička bojí, aby nám nic nechybělo. Ale bát se nemusí - já sama bych se sice neozvala, ale Matýsek - ten si servítky nebere - jak v nějaké misce voda dojde, tak se hned začne zlobit a prostě si o to řekne.
    Já se to asi taky budu muset naučit. Zatím si jen umím říct, když potřebuji vyvenčit - teda ne že by nás páníčci nevenčili, ale někdy se stane, že má pejsek najednou naléhavou potřebu - a to pak dojdu k páníčkovi, stoupnu si mu předníma tlapkama na koleno, podívám se mu do očí - a on hned ví, že musíme ven.
    S paničkou je to jiný - té si na koleno stoupat nemusím, panička prostě sama pozná, co potřebuji. Říká - Ajda je nějaká nervozní - asi už musíme ven. A jdeme.

    A taky si umím říct, že už jsme v práci moc dlouho a že už se má jít domů. To se mě obvykle snaží páníček přesvědčit, že ještě chvilku -- ještě chvilku - ale nakonec jde kvůli mě stejně domů dřív, než původně chtěl.

Takže - vlastně - přece si jen o nějaké věci říct umím, že ?