POUTA, ŘETĚZY, OKOVY  

Takže - jak je to s těmi strašnými okovy, s těmi symboly otroctví?

   Řemínek (nebo vodítko, jak chcete)

   Umím si živě představit psa, který je za trest uvazován na řemínek nebo s ním dokonce dostává výprask. A docela chápu, že takový pejsek asi svůj řemínek moc rád nemá. U Benči je to ovšem něco zcela jiného - svůj řemínek jednoduše miluje. Že se tomu divíte? Ale prosím vás - stačí jí ho ukázat a už začne řádit, skákat a domáhat se ho - vždyť řemínek je přece důkazem toho, že se půjde na procházku a to ona samozřejmě moc ráda. A taky ho má v úctě a patřičně ho odměňuje - když vyjdeme ven z domu (a ona se zrovna na tu procházku moc těší) vystartuje, skočí po něm rychleji, než se stačí navinout a získá tak 20-30cm, o které ho uvolnila. A pak ještě jednou a ještě - teď už si ho přivlastnila tak půl metru, vítězoslavně si ho nosí v tlamičce a každému ukazuje - koukněte, hejč, to je můj řemínek!!

   Kdysi dávno a dávno pro ni měl dědeček jen takové normální vodítko, nic moc, prostě pletenou šňůru na pejska, tak asi 1,5m dlouhou. Benča byla ve svém rozletu silně omezovaná - ovšem dědečkova představa, že mu bude Benča poslušně klusat vedle nohy se nikdy neuskutečnila. Benča se snažila prozkoumat blízké (i vzdálené) okolí, řemínek nestačil, tak za něj škubala, přetahovala se s dědečkem a oba se vraceli z procházky pěkně utahaní.
   My v té době dostávali Benču jen na chvilku, na hlídání. Chvilka byla obvykle plánovaná přes víkend, ale pravidelně se protáhla - tu na dva týdny (když jel děda k příbuzným do Beskyd a trochu si to prodloužil), tu i na tři měsíce (když děda onemocněl a musel do nemocnice). A mě vůbec nějak nebavilo běhat s Benčou na procházky a týrat ji přitom na metrové šňůrce.
   Takže jsem v prvním kole koupil navíjecí, 3m dlouhé vodítko. Nevěděl jsem, zda se osvědčí, tak jsem ho na zkoušku koupil na nějaké tržnici za horentní částku 30Kč. Přinesl jsem to domů a vyzkoušel. No samozřejmě, Benča byla v sedmém nebi. Tři metry - taková úžasná volnost. Najednou se s námi nemusela přetahovat o každý centimetr. Najednou jí patřily trávníky podél chodníku. A keře. A možnost odskočit si mezi popelnice (Aha ! tak tohle se páníčkovi zrovna nelíbí ! no, co se dá dělat...).
   Vodítko za 30Kč se ovšem vyznačovalo provedením - inu, za 30Kč (vidíte? i já občas zblbnu, ušetřím a koupím pěkný šmejd. Ale aspoň za to nikomu nenadávám, nechodím to reklamovat a prostě si dám příště větší pozor). Takže - jak dlouho tohle vodítko vydrželo? No, karabinka praskla až na závěr prvního dne. Podezřívám ji, že asi nebyla z té kalené chromové oceli, jak bylo v popisu deklarováno. Benča zrovna táhla, táhla (jinak by to přece neprasklo, že?) - a najednou absolutní volnost. Nic ji už s pánečkem nespojovalo, nic ji nebrzdilo v rozletu. Já se v prvním okamžiku lekl - teď budu psa honit mezi paneláky. Jenže on zde byl mnohem důležitější moment. To, že Benča ztratila to magické spojení se svým pánem. A to spojení jí moc chybělo. Takže zůstala stát jako přikovaná a páníček měl možnost nahradit prasklou karabinku parádním sukem. Teprve potom začala Benča opět řádit a snažila se mě odvláčet někam do trní.
   Vysoká kvalita vodítka se projevila i druhý den - šňůrka se vytrhla z centrálního uchycení a bylo po vodítku. Benča poslušně počkala, než páníček zvedl konec špagátu ze země a omotal si jeho konec kolem ruky a pak se mnou už v relativním klidu procházku dokončila.
   Třicetikorunové vodítko sice vydrželo jen dva dny, ale svou úlohu splnilo. Přesvědčil jsem se, že
   a) dlouhé vodítko je pro psa úžasný zážitek (a já se s ním při procházce nemusím pořád rvát, protože Benča už běhá spíš kolem mě, než aby mě s vyplazeným jazykem pořád někam vláčela)
   b) že na některých věcech se šetřit nedá (což našim zákazníkům stále vtloukám do hlavy a tudíž bych se podle toho měl občas řídit také).
   Takž před další Benčinou návštěvou jsem zašel do Zverimexu a koupil tam to nejbáječnější a nejůžasnější vodítko, jaké jen měli - nádherný samonavíjecí skvost s 8 metrů dlouhou šňůrkou. A pak už jsem jen čekal, až k nám Benča zase přijde na návštěvu.
   Pokud si snad myslíte, že pejsek nemá majetnické pudy, že je mu jedno, k čemu ho přivazujete apod. - tak na to klidně zapomeňte. Těch 8 metrů volnosti Benču nadchlo. Do svého nového vodítka se zamilovala. A protože jsem tentokrát nešetřil, používá (a miluje) ho dodnes. Protože tohle vodítko, to je prostě zázrak, který jí umožňuje prožívat zdánlivě naprostou volnost (protože opravdu jen málokdy cítí potřebu vzdálit se od svých pánů dál než na těch 8 metrů) a zároveň je s nimi stále spojena, stále ví přesně že jsou, kterým směrem a podle pokynů dávaných vodítkem ví přesně i to, co od ní chtějí.
   A možnost proběhnout se? S krátkým vodítkem prakticky žádná, ovšem s tímhle dlouhým? Schválně počítejte se mnou: 
   napřed můžeme během procházky předběhnout pány o těch 8 metrů, co nám vodítko dovolí, pak začít něco očuchávat, klidně nechat pány poodejít a teprve když se vodítko (po dalších 8 metrech) opět napne, tak vyrazit dopředu a utíkat a utíkat - a pánečci během toho taky pár kroků udělají - a předběhnout je a utíkat a utíkat, až se to vodítko opět napne - což když si spočítáte, tak prezentuje běh na 20-25 metrů a to prosím na ulici a na vodítku a nikdo nemůže začít hartusit, cože tu ten pes provádí, protože pes je prosím pěkně předpisově připoutaný a všem zákonům je tudíž učiněno zadost. Tak!
   Tenhle vývoj mě ovšem inspiroval ještě k jedné věci. Začal jsem Benušce věřit, že mi neuteče. Dědeček ji doposud nikdy nepustil navolno a samozřejmě i nám kladl na srdce, aby se nikdy neodvázala. Ale já už věděl, že Benča při přetržení vodítka neprchá v dál, ale naopak stojí a vyčkává, až bude ono magické spojení s pánem znovu obnoveno.
   A tak nastal historický den - vzal jsem Benču do prostoru uvnitř bloku činžáků (odkud je jen jedna úzká cesta na ulic) a tam jsem ji odvázal. Chvíli na mě překvapeně koukala - co to má být? No běž, utíkej! Tak jo, tak já teda jdu. Ale doufám, že tady počkáš a neztratíš se mi... A rozběhla se mezi smrčky, aby tam provedla důkladný čichový průzkum.
   Odvázaná teda je, dle předpokladu neprchá, ale prochází se, ale jak ji zase přivolat? Zkusil jsem zapískat. Benča se okamžitě přiřítila a že prý: Už jsem tady! volal jsi mě? co potřebuješ?  Ale nic, jen tě chci poškrábat za ušima.  Fajn, to jsi hodný, tak já zas letím...  A už mě opět obíhala ve velkých kruzích a propátrávala dvůr. Kdykoliv jsem zapískal, vždycky přiběhla a nechala se pohladit. A když jsem chtěl jít domů? Stačilo ukázat řemínek, vyslovit jeho jméno
(a ŘEMÍNEK je pro Benču jedním ze slov nejkouzelnějších) a Benča už stála u mě a nechávala si znovu nasadit řemínek, tak jak je zvyklá každý den v předsíni před odchodem na procházku.

   Od toho dne běhá Benča na procházkách volně. Ideální samozřejmě je, když kolem nejsou ani jiní lidé, ani cizí psi - a ona může volně prozkoumávat široké okolí. Tedy široké okolí - ono to okolí zase tak široké není. To, že není přivázaná, to je jen zdání. Ve skutečnosti je ke mně připoutaná neobyčejně pevným poutem psí lásky, které jí nedovoluje příliš se vzdalovat. Je to, jako by byla přivázaná na dlouhém gumovém vodítku, které se prodlužuje či zkracuje dle potřeby. Např. v parku má tohle neviditelné vodítko tak asi 20 metrů. Když půjdeme někde v polích za městem (a kolem nás je široká liduprázdná planina), prodlužuje se délka její volnosti na nějakých 50-100 metrů. A když jdeme přes město, třeba v Brně po České, kde proudí davy lidí? I tam jsme se naučili chodit bez vodítka, on prostě ten špagát mezi tolika lidmi překáží. A tak se Benča proplétá v tom davu (a já mám furt strach, že jí někdo šlápne na tlapku), ale její pomyslné vodítko se v tom okamžiku zkracuje někam na délku té staré dědečkovy šňůrky, která měla snad jen 1,5 metru. A Benča mě v tom davu sleduje v bezprostřední blízkosti. Vlastně - teď tu byla a najednou tu není. Kam se ztratila? Aha, tamhle na protější straně ulice mají otevřené dveře do obchodu, takže tam Benča zaběhla, nakoukla dovnitř (ona je neuvěřitelně zvědavá), ale všechno je tam v pořádku, inspekce proběhla bez závad, takže se vzápětí zase zařazuje po mém boku a opět se proplétá davem. A její imaginární vodítko má délku necelé dva metry. Protože její neviditelné vodítko - to je láska k jejímu pánovi a je právě přesně tak dlouhé, aby měla svého pána na dosah a pod kontrolou a aby cítila, že k sobě patříme. A to my zase k sobě patříme, to si pište !!!

   Takže - abych to uzavřel - řemínek či vodítko patří mezi pevná či pomyslná pouta mezi pánem a psem. Může být nahrazen i něčím jiným, třeba pískáním. Benča např. rozlišuje, když si na procházce pískám třeba písničku (tedy signál TADY JSEM) a ona se zatím může prodíral někde ve křoví a stále při tom ví, kde mě najde - a když naopak zapísknu a to je potom povel a příkaz OKAMŽITĚ KE MNĚ !
  Samozřejmě, za takový řemínek se dá třebas i surově škubat (a někdy to bohužel ani jinak nejde, např. když se pejsek rozhodne skočit pod přijíždějící trolejbus a vy v tom okamžiku nemáte jinou možnost, jak mu zachránit život), ale většinou slouží řemínek ne jako nástroj k zotročování, ale spíš jako telegrafní drát, po kterém putují povely mezi pánem a psem (a pokud jsou ti dva sehraní, slouží řemínek jako opravdu vynikající komunikační nástroj).

   A pro ty, kteří stále ještě nejsou přesvědčení - jedna typická situace, svědčící o potřebnosti a nezbytnosti vodítka. Jdeme takhle s Benčou do práce, Benča je samozřejmě na vodítku (protože přecházíme frekventované silnice), ale teď docházíme k budově JAMU, kde už začíná pěší zóna a končí nebezpečí od aut. Takže sundávám Benčušce vodítko a pokračuji v chůzi. Já ano - ona ne. Zůstala stát v místě, kde jsem ji odpojil a nehýbe se. Vracím se k ní - tak holka, co je, jdeme ! - ale ona jen stojí, dívá se upřeně na mě a vrtí ocáskem. Chtěla by mi něco říct, nevím co, takže se musím snažit jí porozumět. Aha, už to mám, říká: Víš, páníčku, já se tady nějak necítím jistá, já přece jen ještě chvíli potřebuji cítit s tebou to spojení, můžeš mi vrátit ten řemínek? No jo, holka, máš pravdu. A znovu jí připínám řemínek a ona okamžitě spokojeně pokračuje v pobíhání kolem mě. A o 100m dál se už nechává bez námitek odepnout a proplétá se mezi chodci. Ale v tom okamžiku se prostě jistá necítila a potřebovala kvůli pocitu jistoty právě ten svůj řemínek - ten telegrafní drát, který ji spojuje s jejím pánem a dodává jí pocit bezpečí.

   Bezpečnostní pás

   Je to vlastně řemení, které má pejsek nejen kolem krku, ale také za předními tlapkami pod bříškem a které se dá zacvaknout v autě do karabiny běžného bezpečnostního pásu.
   Tento pás sice nepoužíváme moc často (nemáme auto, tak jen když nás někdo někam veze), ale o to má Benča tyto řemínky raději. Nevadí jí ani to, že se poměrně komplikovaně nasazují, ani to, že ji velmi omezují v pohybu. Důležité je, že pro ni znamenají báječný výlet autem a kvůli tomu by si asi nechala nasadit prakticky cokoliv. 
   Takže ani toto řemení, přestože Benču skutečně dosti omezuje v pohybu, nepovažuje za žádný prostředek k zotročování, ale naopak se už při jeho spatření může zbláznit nadšením.

   Košík (nebo náhubek, jak chcete)

   Nechci tvrdit, že Benča košík nějak zvlášť miluje. Nezasvěcený pozorovatel by si to ovšem myslet mohl. Při povelu KOŠÍK Benča prostě zešílí:
   - Začne lítat po celém bytě
   - Musí se jít neodkladně napít
   - Musí se jít neodkladně nakrmit
   - Musí udělat závěrečnou kontrolu bytu (jestli jsou všechny pokoje stále na svém místě)
   - Musí nás všechny poskákat
   - Musí svůj košík důkladně ožvýkat
Teprve až toto nadšení trochu opadne, můžeme jí košík konečně nasadit a vyrazit ven.

   Z předešlého je vidět, že košík je pro Benču příslibem neuvěřitelných rozkoší. Ví, že se půjde na procházku. Ale navíc ví, že to nebude procházka jen tak ledajaká. Protože košík se musí používat jen v dopravních prostředcích a tudíž někam určitě pojedeme. Což je právě důvodem toho nadšení.
   Košík tedy bere jako rekvizitu nezbytnou pro dlouhé cesty - ale řekněme si po pravdě, ještě raději má, když jí ho pak sundávám. Asi ji svědí, protože se vzápětí dlouho znovu a znovu otírá o moje nohy a ze všech stran si drbe hlavičku a čumáček a ouška a krk a pak ještě jednou a znovu...
   Takže proti košíku Benča rozhodně neprotestuje, ale já jí ho dávám jen tehdy, když je to opravdu nezbytné. Protože dle mého mínění ho opravdu k ničemu nepotřebuje (tedy pokud tak nenařizuje nějaký zákon).

   Další zotročovací nástroje - kabátky

   Jistě, zcela každý není přesvědčen o tom, že oblékáním pejskovi ubližujeme. Ovšem najde se přece jen řada těch, kteří různé kabátky a oblečky považují za odporující přírodě a nejraději by je zakázali, protože: "Podívejte se! chudák pejsek! jak strašně v tom vypadá! a jak je nešťastný, že musí tu hrůzu nosit!"
   Tak to prosím prrr ! Za prvé - pejsek z toho rozhodně nešťastný není. Naopak. I pejsek má majetnické pudy a moc dobře ví, že je to JEHO kabátek. A pokud vezmeme kabátek do ruky, Benča začne ihned skákat a vyžaduje, aby byla patřičně vyhastrošena.
   Samozřejmě, můžete mít klidně svůj názor na to, co pejskovi sluší nebo nesluší. Ale pejsek nosí kabátek ne proto, aby mu slušel, ale aby jemu (či nám) usnadňoval život.
   Jak může kabátek usnadňovat život páníčkům? No to je jednoduché. Benča má kabátky dva. Ten jeden - letní - se používá spíš jako pláštěnka. Když je holt takové to počasí, že by ani psa nevyhnal a my jít ven musíme, dostane Benča pláštěnku a i když jí po návratu musíme důkladně opucovat tlapky a bříško, alespoň na zádech není zbytečně promočená a nemusíme ji pak tak dlouho vytírat.

A protože je pláštěnka opatřena nášivkou s luminiscenčními vlastnostmi, je Benuška i v noci "zářivější než snih"
(ovšem její vlčí oči ani zde nepřehlédnete).

   Druhý kabátek je logicky zimní. Ten používáme, když teplota venku klesne hluboko pod nulu a kdy se už pejsci začínají třást zimou. Samozřejmě, kabátek opět zahřívá pejska jen částečně, například bříško, které mívá pejsek téměř holé mu nezahřeje a zde hrozí hlavní nebezpečí nachlazení. Ale holt lepší něco nežli nic.
   A pokud namítáte, že by pejsek měl být otužilejší - no snad máte pravdu, ale to už je dnešní doba. Pejsek nežije ani na dvoře nebo na zahradě (žádnou nemáme), ani neobíhá stáda ovcí a nehlídá je (kde bysme je sebrali a kde bysme je pásli?), ale hlídá náš byt a naši prodejnu. Takže je většinu dne v teple pod střechou a tím pádem je samozřejmě mnohem méně otužilý, než jeho divocí prapředci. A tak mu dopřejme tuhle ochranu před špatným počasím - rozhodně mu to nevadí, naopak, prospívá mu to a dělá mu to radost. Tak mu to přejme.