ZLOČIN A TREST  

   Autority se v tomto směru vzácně shodují:
           nejlepším způsobem výchovy jest metoda cukru a biče.      
   Pokud chcete podrobnosti, pak detaily jistě najdete v odborné literatuře (které jsou všude v knihovnách spousty). Proto snad jen pro stručnost připomenu:
   Cukr - tedy pamlsek - poskytujeme psovi v případě, že poslechne, splní rozkaz či správně provede požadovaný úkol. Lze použít i jiné pamlsky, ale mnohdy končí fantazie cvičitele v doslovném splnění tohoto bodu - a šťastný pejsek se pak vrací z výcviku s bříškem, vyplněným kilovkou kostkového cukru.
   Bič používáme naopak tenkrát, když pes neposlouchá či nějaký cvik pokazí. Některé autority dokonce doporučují i používání preventivní, tedy aby pejsek věděl, zač je toho loket, pokud se nebude dostatečně snažit. Zde se kupodivu fantazie pánů tvorstva projevuje mnohem pestřejším způsobem - zatímco věhlasné autority nedoporučují trestání rukou a jako přijatelnější považují složené noviny, které svým hlučným dopadem navíc psa důkladně vyděsí, jednotliví majitelé psů rozšiřují tento sortiment o řemínky a řemeny, proutky, klacky a rákosky, o již výše zmiňované biče a bičíky, ale také o býkovce, důtky apod. A samozřejmě - nejčastěji pán v rámci výchovy svého psa prostě praští rukou či raději ho (s případným rozběhem) důkladně nakopne.

   Kterou metodu používám já při výchově naší Benečky?

   No, musím přiznat, že u nás je to trochu postavené na hlavu. 
Nejenže nepoužíváme metodu biče, my dokonce nepoužíváme ani metodu cukru !!! 

Takže - jak to tedy u nás probíhá?

   Zločin a trest

   Řekněme, že něco od Benečky chci. Prvně se jí to snažím vysvětlit. Benečka na mě přitom upřeně kouká, hlavu na stranu, uši našpicované a snaží se pochopit, co od ní její páníček chce. Pokud se jí to podaří a páníček projeví svou spokojenost, pak se Benečka může zbláznit radostí. To je totiž pro ni ta největší odměna - podařilo se jí vyhovět milovanému páníčkovi a on ji za to pochválil. A ať se vám to líbí nebo nelíbí - pejsek bytostně touží po tom, aby svému páníčkovi splnil jeho přání. A pokud se mu to podaří, je šťasten. A pokud mu za to páníček projeví svou spokojenost a dá mu najevo svou lásku, pohladí ho nebo podrbe za ušima. pak je pejsek prostě v sedmém nebi.

   Samozřejmě, nejsou jen dny slunečné. Občas pejsek provede něco, s čím jeho pán zas tak úplně nesouhlasí. Pak by měl podle věhlasných autorit nastoupit přísný trest. Já se ale přiznám, že je mi trochu hloupé trestat tvorečka, kterého bych mohl například nedopatřením zašlápnout - prostě ubližovat takovému mrňouskovi mi nepřipadá jako kdovíjaká statečnost. Takže prvně zkusíme zjistit, jestli vůbec pejsek ví, že máme na věc různé názory. Stačí říct: Beny! nebo krátce písknout a Benečka se už ke mě řítí a ptá se: Pánečku, co potřebuješ? co pro tebe můžu udělat? čím ti můžu udělat radost ? no a v tom okamžiku je jasné, že žádné trestání není zapotřebí, úplně stačí opět podrbat za ušima.

   Sem tam to první zavolání nestačí. Možná že mě pejsek opravdu neslyší, ale často jen to "neslyšení" předstírá. Je to hlavně v případech, kdy je zaujat něčím mimořádně důležitým, např. 
1) jiným pejskem (kterého je nutné buďto důkladně očuchat, případně roztrhat)
2) mimořádně zajímavým člověkem (ve většině případů naší pošťačkou - v tomto případě nutno pouze roztrhat) 
3) také jsme mohli objevit něco zajímavého u popelnic (možno očuchat, ale mnohem lepší by to bylo sežrat) 
4) nebo někde leželo pěkně uleželé - ehm, jak to jen slušně vyjádřit? (to ovšem nestačí jen očuchat, lépe je to sežrat, ale nejbáječnější je důkladně se v tom vyválet).
   Ve všech těchto případech víme moc dobře, že názory páníčka se budou diametrálně lišit. Páníček je bytost poněkud přízemní a pro zakusování pošťaček a válení se ve smradlavých - ehm, tentononc, jaksi vůbec nemá pochopení. A tak páníček musí v těchto případech nasazovat těžší kalibr příkazů či výchovných prostředků. Volání na psa se mění na Beny !! (všimněte si prosím těch dvou vykřičníků) a písknutí je opravdu silné. Pejsek sice neposlechne s obvyklým nadšením, ale poté, co mu hlavou proběhly myšlenky o hloupých pánech, kteří nevědí co je dobré se přece jen vrací. Pokud ne, je nutno povel zopakovat, a pak je obvykle doprovázen výhrůžným pohledem a a navíc i nespokojeným tónem hlasu, což pejsek velmi dobře chápe. On totiž pejsek mnohem více rozumí tónu vašeho hlasu než významu vašich slov. A to, že se zlobíte pochopí velmi rychle a velmi mu to vadí - víc, než si někdy myslíte. Takže pokud je nutné volání či domlouvání doprovázet ráznějšími "argumenty" - jako třeba škubnutím za řemínek či plácnutím přes zadek - pak je pro pejska důležité, aby si konečně uvědomil, že dělá něco špatného a že se páníček zlobí. A dotyk páníčkovi ruky je pro pejska důležitý hlavně z toho hlediska, aby si správně uvědomil páníčkovu nespokojenost, na nějaké bolesti, kterou pejskovi při tom způsobíte vůbec nezáleží. A pokud na velikosti bolesti nezáleží, pak je zbytečné pejskovi nějakou bolest způsobovat, no ne?
   Jakmile si pejsek dostatečně uvědomí vzniklou situaci a dojde mu, že se páníček zlobí (čehož si možná doposud kvůli svému vzrušení opravdu nevšiml), pak začne pejsek velmi prožívat pánův hněv. Pokud vás váš pes miluje, pak vaši nespokojenost nese velmi těžce. A buďte si jisti, že váš nahněvaný hlas mu vadí mnohem víc, než skutečný výprask  Takže když Benušce dostatečně vynadám (např. za to, že se opět pokusila sežrat sousedovic vlčáka), musím celou výchovnou lekci zakončit - pohlazením. Protože pejsek potřebuje vědět, že ty skutečné vztahy mezi vámi dvěma nebyly narušeny.

   Takže tohle by bylo k tomu trestání.

   Odměny

   Jo - ještě k těm odměnám. Já nikdy nechápal metodu cukru - představte si pejska, který bude v rámci výcviku odměňován těmi kostkami cukru, až si jich nakonec v bříšku odnese celou krabici. Chudák !
   Benča v tomhle směru žádné odměňování nezná. Když ji chci pochválit, řeknu Hodná, moc hodná holka a ona ví, že je páníček spokojen. Pohladím ji, poškrábu za ušima nebo pod krkem a ona se chová obdobně - otírá se mi o nohy, líže mi ruce, snaží se po mně vyšplhat a vylézt mi někam na ramena (což se jí pochopitelně nedaří) - prostě se navzájem ubezpečujeme, že k sobě patříme a že se máme rádi.
   Chválení psa (a mluvení na psa) je vůbec velmi důležité. Za vše, co Benča udělá, ji vždy chválím (nebo kárám). Neustále spolu mluvíme. Chovám se k ní podobně, jako k malému dítěti. Prostě vše stále komentuji. Nejsou tak důležitá slova - důležitý je tón hlasu. Pejsek musí stále vědět, jestli je vše v pořádku, nebo jestli má pán k jeho chování výhrady. A pokud je vše v pořádku, pak pejsek slyší pochvaly stále a stále a stále. Přispívá to k jeho dobré náladě a samozřejmě i k jistotě v jeho chování. Pokud je pes nejistý, má nejen horší náladu, ale i jeho chování se stává nepředvídatelným (a nikdy nezapomínejme, že je to stále ještě šelma). A vždy si uvědomujte, že útok psa je jen málokdy příznakem agresivity - mnohem častěji se jedná o obranou reakci, kdy se pes cítí být ohrožen. A nervózní či nejistý pes si často i docela bezvýznamný pohyb kolemjdoucího může vysvětlit jako začátek útoku a může nepřiměřeně zareagovat. Pokud je ale pes v pohodě, v dobré náladě, pokud si je jistý stávající situací (vše je v pořádku, páníček ho má rád a je s ním spokojen, navíc máme plné bříško a sluníčko nám svítí na kožíšek) pak pejsek dokáže přejít s nadhledem i takovou situaci, kdy mu třeba šlápnete na tlapku.

   A o ty pamlsky Benča rozhodně nepřichází. Jídlo za odměnu nedostává - dostává ho jako samozřejmost a dostává ho tolik, kolik je potřeba, bez ohledu na nějaké její chování. Dobroty dostává tehdy, pokud je zrovna jedí její páni - když se třeba koupí salám nebo špekáčky nebo tak něco, dostane taky ochutnat. Pokud máme nějaké jídlo, chce taky - i když většinou jen očichá, odfrkne a odvrátí se (a evidentně si myslí - proboha, jak jen to můžou páníčci žrát ?). Některé věci ovšem miluje:
   - zmrzlinu - musíme jí dát vždycky líznout a ona je pak viditelně na vrcholu štěstí
   - kosti a kostičky - v tomto směru si pochopitelně nekonkurujem, prostě dostane všechno, co po nás zbude
   - šlupky ze salámu, kůži ze špeku a uzeného - Marcelka se na mě sice zlobí, že Benču odbývám odpadky, ale my s Benčou víme svoje, a když jím podobné dobroty, Benča leží spokojeně pode mnou a čeká, co zase na ni zbude. Za což se mi samozřejmě odvděčuje - když dostane od Marcelky něco dobrého do misky - třeba kuřecí křídlo nebo kousek šťavnatého hovězího, zanese mi to do ložnice ukázat a pěkně si to naservíruje na koberec, abych byl informován o tom, jaké zase dostala dobroty. Následkem čehož se občas rozzuřím a začnu jí nadávat, aby to pěkně odnesla zpátky do kuchyně, čemuž ona bohužel příliš nerozumí a myslí si, že mi toho má asi donést ještě víc, aby mi udělala radost. Načež pochopím, že tohle jí prostě nedokáži vysvětlit, rezignuji a zhroutím se zpátky na postel - a Benča se zářícím úsměvem dokončuje svou večeři, šťastně se na mě dívá a říká: 
     Podívej, páníčku, jak báječně si tady pochutnávám, mám se s tebou rozdělit?
              (a zkuste teď na ni vztáhnout ruku !!!!)
   - jako poslední lahůdku bych asi uvedl čokoládu - a to ve všech formách, ať už čistou, nebo čokoládové bonbóny, čokoládové sušenky apod. Pokud si někdy takovou dobrotu s Marcelkou dopřejeme (jednou za čas večer při koukání na televizi), Benča to neomylně zavětří, ulehne do nohou postele, dívá se na nás a v jejích očích čteme: Tak co, myslíte, že zbude něco i na mě? a ono na ni samozřejmě vždycky něco zbude, sice si nahlas opakujeme, že pejsek by čokoládu neměl, ale jeden kousek jí dáme, to jí neuškodí, potom když se Marcelka nedívá tak jí jeden kousek přidám, pak když se zase nedívám já, tak jí Marcelka...

   No, prostě, nemyslím, že by Benča nějak strádala, a to i přesto, že nedostává žádné cukříčky jako odměnu za svou poslušnost.

   A s tím ubližováním - nestačí už to, že pejskovi občas nedopatřením šlápneme na tlapku?