VÝCHOVA a DREZŮRA



aneb

jak předělat psa k obrazu svému
či jak z něho udělat (nebo raději neudělat?) cvičenou opici

  

   Jak všichni zajisté víme, při výcviku psa musíme postupovat systematicky, vyžadovat od něj bezmeznou poslušnost a precizní plnění všech cviků. Výcvik provádíme převážně na cvičišti, většinou v přítomnosti několika desítek dalších majitelů a samozřejmě i jejich čtyřnohých mazlíčků, kteří jsou cvičeni hlavně k tomu, aby všechny cviky provozovali jednotně a synchronizovaně. To, že se jedná o cvičeného psa poznáme již při příchodu na cvičiště - cvičený pes kluše s mírně tupým výrazem těsně vedle levé (či snad pravé?) nohy svého pána a to tak, aby špička jeho čumáku byla přesně 7,5cm za nažehleným pukem nohavice jeho pána (teď mi ovšem napadá, zda to nemá správně být 7,5cm před tím pukem?). V každém případě ale pes hledí přímo před sebe a nevšímá si toho, co se děje vpravo či vlevo.
   Výcvik začínáme jednoduchými povely - K NOZE, LEHNI, SEDNI apod. Později přecházíme k překonávání různých překážek, počínaje nízkými plůtky a konče vysokými dřevěnými ploty. Pes se musí naučit běhat po kladinách, slalomovým způsobem se proplétat mezi několika desítkami kůlů, zatlučených do země asi metr od sebe, proskakovat různými otvory, ať už je to díra v plotě, nebo zavěšená pneumatika a na závěr se samozřejmě jedná o proskakování hořící obručí. Později přecházíme k zadržování pachatelů (pes je vystopuje, dohoní, skočí na ně, zakousne se jim do paže a tak dlouho s nimi cloumá, až s nimi třískne o zem).
   Po úspěšném splnění všech těchto úkolů psi soutěží v těchto disciplínách na různých soutěžích. Vítězové těchto soutěží jsou později nominováni do role komisaře Rexe, pro kterou samozřejmě musejí prodělat ještě doplňující výcvik v několika podružných kategoriích (telefonování, jízda na motorce, řízení automobilu a autobusu a na závěr samozřejmě pilotáž dopravního letadla). Každému je jasné, že tento výcvik je i pro velmi nadané psy poměrně dosti psychicky náročný a proto nás jistě neudiví, že se z toho někteří jedinci nervově sesypou a proto musí být prakticky na každý díl komisaře Rexe angažován nový představitel hlavní role.

   

   Nyní přistoupíme k tomu hlavnímu - pochlubíme se tím, které cviky a povely ovládá naše Benča. Celkový výčet cviků je sice velmi obsáhlý, ale já se svou odpověď pokusím co nejvíce zkrátit, abych vás příliš neunavoval.
   Takže tedy:   z těchto psích cviků a povelů neovládá Benča vůbec nic.

   Asi si teď říkáte - jak je to vůbec možné? No, odpověď je jednoduchá. Dokud žila Benča s dědečkem, tak žádný výcvik neprobíhal a ona se tím pádem nic nenaučila. A když se přestěhovala k nám, tak to zase narazilo na moji tvrdohlavost. Já si totiž nějak neumím představit důvod, proč nutit psa, aby si sedal, lehal nebo skákal skrz pneumatiky. Stejně tak si neumím představit, jak Benča zadržuje nebezpečné pachatele a řídit auto bych jí nedovolil už ze zásady. Uvědomte si, prosím - pejsek je přece barvoslepý - ještě mi někde přejede křižovatku na červenou a já abych pak za ni platil pokutu !!!
   Takže je ten váš pejsek úplně blbý a vůbec nic neumí?
   No, tak zle bych to zase neviděl. Je pravda, že když k nám Benča přišla na trvalo, bylo jí už 8 roků a to je na pejska věk dosti vysoký. A jak všichni víme - starého psa novým kouskům nenaučíš. A ani já jsem si proto nedělal moc velké iluze o tom, jak velkých úspěchů s Benčou dosáhneme.
   Všechno bylo samozřejmě úplně jinak. Benča je sice ve věku psích babiček, ale rozhodně se tak nechová. A o těch starých psech a nových kouscích - no tak tam to neplatí vůbec. Benča se naopak učí velmi ráda a všechny novinky hltá neuvěřitelně dychtivě. Je sice pravda, že spolu netrénujeme žádné povely a překážkové tratě, ale výchova probíhá neustále a výsledky jsou znát.

   Předně - existuje řada příkazů, které musí znát každý pejsek. Jsou to ty příkazy, kterými pejska voláme k sobě. Běžně se sice používá K noze!, ale na tohle jsme si s Benčou jaksi nezvykli. Místo toho používáme celou škálu různě odstupňovaných příkazů - různě hlasité či důrazné pískání, oslovování psa - Beny! - až po vlastní přivolání - Ke mně! Proč tolik variant? No přece proto, že tyto povely nemají za svůj cíl jen přivolat pejska ke mně, ony nahrazují řemínek - včetně jeho zkracování či prodlužování. Protože jejich prostřednictvím Benušce popouštím uzdu a nechám ji běhat ve větší vzdálenosti či naopak jí pomyslný řemínek zkracuji a ona pak krouží jen v mé těsné blízkosti. Tyto povely jí musí umět nahradit i to škubnutí řemínkem, kdy pejska upozorňujeme, že se např. někomu plete pod nohama, nebo trochu důraznější - Nech na pokoji to cizí hovínko! až po opravdu energické příkazy typu - Nesnaž se zakousnout ten autobus, vždyť tě zajede! Tyto příkazy nemají jen prezentovat prosté Musíš! - Nesmíš!, ale naopak zahrnují celou škálu tu přísnějších, tu mírnějších zákazů či naopak povolení, které umožňují pejskovi stále objevovat všechny krásy světa a přitom být v relativním bezpečí.

   Třeba ta obyčejná chůze - už na začátku jsem si dělal srandu z pejsků, kteří poklusávají vedle nohy svého pána a nevěnují se ničemu jinému - je to snad jediný smysl jejich života. To u Benči je už podobná představa zcela nemyslitelná. Benča je prostě živé stříbro - aby se mi držela u nohy, musel bych minimálně klusat, ale spíš by bylo asi potřebné, abych se na procházkách řítil tryskem - no to by asi fakt byla jediná varianta, jak udržet Benču u své nohy. A tak ve skutečnosti naše procházky probíhají tak, že já vážným krokem pozvolna posunuji svoje objemné tělo kupředu a Benča zatím provozuje něco, co velmi nápadně připomíná Brownův pohyb molekul (viz přiložený obrázek).

   Jak jsem už jinde poznamenával, Benča je strašně zvědavá, musí všechno zkontrolovat, očichat, prozkoumat. Musí nakouknout do každých otevřených dveří. Vyběhnout na všechny schody a schůdky, kolem kterých procházíme. Prověřit a očichat všechny igelitky, které kdokoliv z kolemjdoucích nese. Mezitím samozřejmě neustále kontroluje, zda jdu správným směrem a zda jsou naše vztahy na stále stejné úrovni - tu se mně v běhu letmo dotkne, tu na mě alespoň vrhne zamilovaný pohled. Musí na nás být velmi zajímavý pohled - pejsek volně běhající mezi chodci v pěší zóně, pejsek zdánlivě k nikomu nepatřící a možná dokonce ztracený. Říkáte - a kde je ten výcvik? No, pak se najednou na pěší zóně objeví auto a vše se změní. Páníček zavelí: Beny! ke mně! počkej! a Benča je v tom okamžiku vedle mě a poslušně čeká, až jí zase povolím další řádění. A ostatní chodci jsou pravidelně zaraženi a říkají: Podívejte, to snad není možné, jaký je to úžasně poslušný pejsek. Ono v tom okamžiku totiž vůbec nezáleží na tom, že každý ten cvičený pes ovládá svůj povel K noze! V Benčině případě všeobecný údiv vzbuzuje právě ten obrovský kontrast - pejsek, který v jednu chvíli nekontrolovatelně šmejdí po ulici a v druhé chvíli stojí poslušně vedle svého pána a čeká až zase dostane volnost. A už je to tady. Auto přejelo, nebezpečí pominulo, já zavelím Můžeš! a Benča opět krouží kolem mě a proplétá se davem chodců.
   Tak tohle je ta část výcviku, na kterou jsem nejvíce pyšný. Že jsem dokázal zvládnout nezvladatelnou Benčinu povahu tak, že dnes můžeme spolu pěšky přejít celé město a to nejen pěší zónu, ale i rušné křižovatky, kde musíme čekat na červenou a kde to není pro pejska vůbec nic snadného. A že - když je to nutné - dokážeme přebíhat silnici mezi jedoucími auty - povel Utíkáme! a Benča vyráží poslužně na druhou stranu a páníček? no ten sice zrovna nevyráží, ale aspoň přechází do zrychleného kulhání :-)
A že to všechno zvládáme nejen s vodítkem, ale když je zapotřebí tak stejně dobře i bez něj. Protože moje slovo ke mně připoutává Benču stejně pevně, jako kdovíjak pevné lano.
   A abychom si nic nenalhávali - celý trik spočívá právě v tom kouzelném slůvku Můžeš! Protože kdybych od Benči chtěl, aby celý život běhala s čumáčkem vedle mé nohy, tak by ji to asi brzo přestalo bavit. Ale protože ví, že ten příkaz nebude trvat příliš dlouho (a protože tuší, že moje příkazy asi mají nějaký smysl) tak mě poslouchá zcela ochotně a samozřejmě se přitom už těší, až jí zase udělím plnou volnost a nechám ji řádit. Takže její věčná mladost, její neutuchající nadšení pro průzkum všeho, s čím se v životě setkává a její neuvěřitelná aktivita - to vše není výcvikem (či výchovou) prakticky nijak ovlivněno - samozřejmě s výjimkou těch několika vteřin, kdy nad ní svým povelem přebírám plnou kontrolu.
   S tím tak trochu souvisí i další povel, který jsme se naučili - Hop! Přiznejme si, že patří k těm nejoblíbenějším. Abych to trochu uvedl - dědeček byl velmi vážný a seriozní starý pán. Chodil vážným a důstojným krokem a totéž vyžadoval i od svého psa (pochopitelně marně). Naopak já? jak to jen definovat? já jsem prostě šašour. Dělám věci, které se od pánů v mém věku obvykle neočekávají. Dokážu blbnout způsobem, který uvádí do vytržení malé děti a ty se pak v mé společnosti cítí velmi dobře (mami, ten fousatej pán, to je Rumcajs nebo Krakonoš?). A rozdíl mezi dítětem a pejskem zase není tak veliký. 
   O čem je povel Hop! ? No, prvně byl použit při nastupování do elektriky. Tohle Benča zvládla jakožto nutnost - schůdky jsou sice pro ni příliš vysoké a příkré, ale s vynaložením dostatečného úsilí je zvládne (samozřejmě, pokud ji nezradí její staré tlapky - pak na schůdcích upadne a už se sama nedokáže zvednout, takže ji páníček musí nahoru vynést). Jenže já povel použil i na něco jiného - na zábavu. Např. ve městě před soudní budovou jsou postaveny takové kamenné lavice - jakási ozdoba, možná opravdu míněno jako lavičky. A já tady řekl Hop! Benečka byla překvapená - to se opravdu smí? Já zopakoval Hop! a ona vyrazila - a vyskočila si na tu kamennou lavici a důležitě se po ní procházela. A příště se už na mě tázavě podívá, já zavelím Hop! a ona ví, že si smí vyskočit - tu na kamennou lavici, tu na nějakou zídku nebo podezdívku plotu.
   Jak vidíte, Hop! je povel, který není (ve většině případů) příkazem, ale svolením - můžeš si vyskočit, můžeš dělat blbosti. A právě proto, že je to svolení, tak je to také povel, který Benča nejčastěji odmítne splnit. Podívá se na mě, upře na mě svoje velké smutné oči a říká: Dnes ne, páníčku, dnes žádné skákání nebude, dnes mě ty tlapky nějak moc bolí. A já jí moc dobře rozumím, sám vím nejlíp, co je to artróza v kolenou a tak tento povel rozhodně neopakuji. Ale příště zase bude lepší nálada, bude svítit sluníčko, bolest v tlapkách povolí - a Benča udělá Hop! a vyskočí si na podezdívku plotu a opatrně po ní půjde po celé délce plotu, po stejném plotu, po jakém jsem chodil jako malé dítě já před padesáti lety.

 

   Vrozené vlohy

   Ono je vůbec zajímavé, co připisovat mému úžasnému výcviku a kdy naopak přiznat, že veškeré zásluhy patří pouze a jen Benušce. Protože některé věci sice ovládá, ale já jsem přesvědčen že ji to nikdo nejen nenaučil, ale že ji to nikdo ani naučit nemohl.
   Třeba 

     čistotnost 

   Jako malé štěňátko z toho samozřejmě neměla pojem, ale jakmile pochopila, že se hromádky a loužičky nedělají doma na koberci, jaksi se nad tím zamyslela a rozšířila tento zákaz způsobem, který mě uvádí v úžas. Takže mezi "chráněná území"- kde je zakázáno - jsou zahrnuty nejen všechny prostory bytu, ale pochopitelně i ostatní prostory domu (chodby a schodiště), veškeré dopravní prostředky (auta, autobusy, trolejbusy, elektriky, vlaky) a samozřejmě všechny prostory v dalších budovách, do kterých kdy zavítáme (prodejny, různé pasáže atd.). Nehrozí tedy, že by kterékoliv tyto soukromé prostory Benča znečistila.
   Nedávno mi vyhubovala paní domácí, že byla Benča viděna na dvoře (pokud vynášíme odpadky do popelnic, tak nás přitom pochopitelně následuje a kontroluje, jestli to děláme správně) a že si prý nájemníci stěžují, že tam pokaždé udělá nečistotu - takže tam má zakázaný přístup. No, s paní domácí se hádat nemůžu, ale je to naprostý nesmysl. Jestli se jedná o prostory naší prodejny, přilehlé chodby nebo dvůr - vždy je to chráněné území a Benča tam bude zachovávat čistotu s naprostou samozřejmostí. Vtip je totiž v tom, že (pokud to jen trochu jde), tak stejnou čistotu zachovává i venku na chodníku. Po chodníku se přece chodí a tudíž se nesmí používat jako záchod. Po pravdě, neumím si představit, jak bych jí něco takového dokázal vysvětlit. K tomuhle by asi nestačil ani měsíc výcviku na cvičišti. Ona zkrátka sama od sebe ví, že loužičky a hromádky se dělají na trávě a ve křoví a tak. A pokud má jen trochu možnost, tak tu chvíli počká, než se naskytne patřičná travnatá plocha, kde je "dovoleno".
   Pochopitelně, z každého pravidla existují výjimky. Například existuje situace, kdy Benča udělá loužičku klidně uprostřed chodníku a vůbec si z toho nedělá těžkou hlavu. Jaká je to situace? No přece když prší! V tom okamžiku je na ulici (z jejího hlediska) už tolik loužiček, že na jedné další prostě nezáleží :-)
   Obdobná situace je i s těmi hromádkami. Pokud jsme ještě bydleli v Žabinách, byla situace jednoduchá. Stačilo od našeho domů ujít 20m a začínaly trávníky, kterých bylo kolem paneláků spousta a pejsci tudíž neměli problém. Od podzimu 2008 ale bydlíme ve středu města a tady je situace zcela jiná. Trávníky sice existují, ale jen někde a většinou spíše v symbolickém provedení. A tak jsou pejsci mnohdy nuceni zásady slušného vychování porušovat - a to jen proto, že jinou možnost prostě nemají.
   V tomto ohledu jsme na tom my lidé v docela podobné situaci, jak ti pejsci. Pamatuji si na zajímavou situaci, kdy nám v práci stále někdo kradl na záchodě toaleťák  Všechny nás to štvalo a můj šéf tenkrát navrhnul variantu, že budeme všichni fasovat svoji vlastní roličku a budeme si ji nosit na záchod s sebou - a tím pádem už nebude na záchodě co krást.
   Situaci tenkrát vyřešil náměstek Volejník, který prohlásil:
   "Nikdo si žádný vlastní toaleťák nosit nebude. Toaleťák bude prostě na záchodě vždy a když ho odtamtud někdo ukradne, tak ho tam uklízečka hned zase doplní. A bude ho tam doplňovat tak dlouho, až si ten zloděj udělá dostatečnou zásobu a přestane ho krást. Protože my jsme prostě jednou kulturní národ a u nás na záchodě ten toaleťák vždycky bude!"
   Možná se vám to zdá jako maličkost, ale já si na to vzpomenu vždy, když jsem někde ve městě a "musím". Protože dnes najít někde ve středu Brna veřejné záchody, to je opravdu umění. Jediné funkční snad existují na nádraží a kdekoliv jinde se musí člověk maximálně proplížit někam do hospody, pokud nechce trapným způsobem zapadnout někam do průjezdu nebo hledat kdesi nějaké křoví.
   Přitom v době mého mládí byla situace zcela jiná. Jen cestou do práce bych měl první veřejné záchodky asi po 100m chůze - na Obilném trhu. Ty další - na Komenského náměstí. Dále bych si mohl vybrat, jestli půjdu kolem kostela sv. Jakuba (tam byly další), nebo zda projdu průchodem z Běhounské do parku na Rooseveltovu, kde byly další. A o dalších 200metrů dál byly ty u Domu umění no a ty poslední na nádraží. A pokud bych to byl bral přes náměstí Svobody, pak existoval známý Hříbek, který se nacházel prakticky v samém srdci města. Mimochodem, když se před pár lety jednalo o možnosti jeho obnovení, vyhrála místo toho moderní kašna - do které si ovšem ulevit nepůjdu. 
   Počítali jste to? Ano, tomu říkám kulturní prostředí! Tenkrát nebyl chodec vystaven potupným problémům, nehodným 20. století.
   Bohužel, dnes máme už století 21. a situace se podstatně změnila. Veřejné záchodky nejsou věcí výdělečnou a tak jim neviditelná ruka trhu zakroutila krkem. Protože dnešní radní budou raději investovat do všudypřítomných volebních plakátů, nežli by investovali do maličkosti, která symbolizuje kulturnost národa. A tak ze všech veřejných záchodků, o kterých jsem mluvil, zbyly jen ty na Hlavním nádraží.
   A proto se nedivme, že když nejsou veřejné záchodky pro lidi, tak nejsou ani zelené plochy pro pejsky. Řekne-li totiž někdo, že ve městě není na nějaké trávníky místo, pak ho mohu ujistit, že v dobách nedávno minulých bylo těch trávníků (a stromů) podstatně více, než dnes. Bohužel, stromy musely ustoupit (padalo z nich listí a dělaly nepořádek), trávníky na okraji chodníku byly nahrazeny modernějším asfaltem a dnes ještě modernější zámkovou dlažbou a tuto přirozenou možnost úlevy pro pejsky jednoduše vystřídala řada zákonů a vyhlášek, které to pejskům prostě zakazují.
   S touto problematikou kupodivu souvisí i otázka demokracie. Nevěříte?
Určitě znáte ten starý vtip: Já mám úžasně poslušného psa. Já mu řeknu: Tak lehneš nebo nelehneš? a on si buďto lehne, nebo si nelehne.
   Zdánlivě se jedná o slabého pána, který svému psovi nedokáže ani poručit. O to, že si pejsek dělá co chce. O to, že by bylo potřeba pejskovi ten jeho obojek pořádně utáhnout. Ovšem já si myslím něco úplně jiného. Pejsek samozřejmě poslouchat musí. Ale pokud poslechnout odmítne, napřed se pokusím zjistit proč, než ho začnu trestat.
   Zrovna před týdnem jdem s Benčou do práce. Dojdeme na první roh a Benča se najednou šprajcne. Já se ji snažím táhnout směrem k elektrice, nařizuju, přemlouvám, ale ona se nemíní hnout a snaží se mě odtáhnout úplně jiným směrem. A dělá to tak přesvědčivě, že kapituluji a - no dobře, tak řekni sama, kam chceš jít. A Benča šťastně vyrazí po ulici nahoru a na nejbližším trávníku udělá loužičku. Načež se na mě spokojeně usměje a říká - fajn, páníčku, teď už můžeme jít, kamkoliv budeš chtít.
   A mě nezbývá než si přiznat, že má pravdu. A že já jsem blbec. Protože Benča dobře ví, že na celé zbývající cestě k elektrice už není jediný kousek trávy. A že by tak musela porušovat pravidla čistoty. Což mě taky mohlo napadnout.
   Nebo další případ. Jdeme do práce a jdeme dnes pěšky - to je přes město. Bereme to samým středem, přes Českou a náměstí Svobody a přes Masarykovu. Benča není přivázaná, proplétá se mezi lidmi a nakukuje do všech otevřených dveří (což jsou v létě obvykle všechny). Prostě cesta do práce spojená s báječnou zábavou. Jenže dojdeme na Náměstí Svobody a Benča najednou odmítne jít dál. Zabočí na Zámečnickou, ujde 20metrů, zastaví se, otočí se ke mně a čeká. Volám ji, nereaguje. Místo toho se otáčí a odchází po Zámečnické nahoru. Ale neutíká, udělá jen dva kroky, zastaví se a opět se otáčí ke mně. Upřeně se na mě dívá a pak to celé opakuje. Nařizuji, aby se ke mně vrátila. Poslechne, utíká ke mně, ale v půli cesty celou hru opakuje. Až mi to dojde. Vždyť ona mi jasně říká: Páníčku, vykašli se dnes na ty přeplněné ulice. Vždyť je tam tolik lidí, že mi dnes ještě někdo šlápne na tlapku. Pojď raději tady po Zámečnické, tady není ani noha. A já jí musím dát zapravdu, koneckonců ještě není tak pozdě, zajdeme si jen nějakých 100metrů a do práce to stihneme včas. Takže za ní zahnu po liduprázdné Zámečnické a Benča nadšeně poskakuje kolem mě a olizuje mi ruku. A já moc dobře slyším, jak říká: ty jsi prostě ten můj nejúžasnější páníček.
   Takže jak vidíte, výchova může probíhat i opačným způsobem - páníček se dá vychovávat svým psem. Protože jen tenkrát, když pochopíte že i váš pejsek může mít občas pravdu, tak můžete být svému pejskovi správným a spravedlivým pánem.

 

   Existují i další schopnosti, které pejsek získal spíš po svých předcích než jakýmkoliv výcvikem. Jsou to prostě takové věci, které by podle mého nikdo na světě nedokázal pejska naučit ani za tisíc let.

    Rasismus

  Například existuje jistá menšina, která se u nás na prodejně občas snaží krást. A světe zboř se - Benečka tuto menšinu neomylně pozná, okamžitě začne zuřivě štěkat a většinou dosáhne toho, že dotyční urychleně prodejnu opouštějí. Přitom - jak je Benča pozná? Vemte si, že k nám chodí řada cizinců či aspoň lidí různých národností - od Slováků přes Ukrajince, Rusy, Poláky až po Vietnamce, Číňany nebo třeba černochy. A ti všichni jsou Benušce zcela lhostejní. Vytočí ji opravdu jen příslušníci té jedné jediné menšiny.
   Před ňákou dobou u nás v prodejně došlo k takové situaci - technik byl někde u zákazníka, já něco vzadu montoval a Marcelka vpředu obsluhovala asi 4 zákazníky naráz. A do toho vrazila do prodejny parta té jisté národnostní menšiny. Ono je to už samo o sobě nepříjemné, když jich přijde víc naráz, ale tohle byla situace vyloženě na ostří nože. Naštěstí Benča to vyřešila po svém. Okamžitě spustila takový kravál, že nezvaní návštěvníci nejen vycouvali, ale dali se rovnou na "taktický ústup na předem připravené pozice", čili vzali nohy na ramena a zastavili se odhadem až někde na nádraží.
   Co na tom bylo ovšem nejhorší - všichni ti zákazníci, co byli zrovna na prodejně, se projevili jako odporní rasisté! Strašně se tomu chechtali, říkali cosi takového, jako: "jen tak na ně" a "jen do nich, jen houšť" a doporučovali, aby za to vystoupení dostala Benča patřičnou odměnu - místo aby se pohoršovali nad její národnostní nesnášenlivostí.

    Orientační smysl

   Další schopnost, kterou u ní obdivuji, je orientační talent. To máte tak: od podzimu 2008 jsme se přestěhovali a teď to máme do práce mnohem blíž, než dřív. Takže když je pěkné počasí, tak chodíváme do práce pěšky. A protože by mě nudilo chodit pokaždé stejnou cestou, tak to bereme pokaždé jinudy - přesně podle toho hesla, že všechny cesty vedou nakonec do Říma.
   Takže pokud vyrazíme opravdu brzy, můžeme to vzít po Úvoze na Špilberk a obejít ho po jeho jižním svahu. Pak přes Šilingrovo náměstí přejdeme do teras pod Petrovem, projdeme je po celé jejich délce a vyjdeme až na nádraží - a odtamtud je to už do práce kousek. Je to asi nejdelší trasa, ale zato jdeme prakticky celou cestu parkem. Na mapce jsem tuto cestu vyznačil červeně.

   Stejně tak dobře ale můžeme obejít Špilberk po jeho severním svahu, na Šilingráku odbočíme na Zelný trh a přes Kapucínské náměstí sejdeme na nádraží (fialová značka). Nebo to vezmeme po Údolní, řízneme si to přes rožek Špilberku, přejdeme Husovu a kolem hotelu International po Veselé a Dominikánském náměstí přejdem opět na Zelný trh (modrá trasa). Nebo (světlemodrá) to vezmeme po Údolní až k Červenému kostelu a pak po České přes náměstí Svobody a Masarykovu. Přes město to ale taky můžeme brát (po černé) přes Poštovskou a Josefskou a pak po schodech u Grandu...
   Nebo zahneme (po zelené) přes Kobližnou a pak to vezmeme kolem starého autobusového nádraží. Anebo (oranžová) to vezmeme až na Veveří, po Slovákové k hotelu Continental, Mezírkou a Mášovou na Moravské náměstí a kolem Janáčkova divadla a Domu umění se k nám dostaneme zadem přes Skořepku.
   Cože? Říkáte, že už je toho moc a že z toho máte galymatyáš? No tak to jsem moc rád - a to jsem ještě asi tak deset variant vynechal. Ovšem důležité je, že Benča se v tom všem vyzná naprosto dokonale!

   Když jsme spolu začali takto courat přes město, Benču to od začátku úžasně bavilo. Je velmi zvědavá a poznávat nové věci, to je prostě její. Pravda, davy spěchajících nohou jí asi musejí trochu nahánět husí kůži, ale zato pokud se vracíme večer přes poloprázdné město, to je potom opravdu ve svém živlu. A skutečnost, že kombinujeme cesty parkem s živými ulicemi nebo naopak se zastrčenými uličkami - no tak to je rozhodně ještě krásnější zážitek, než jízda elektrikou.
   Tak, teď se ještě jednou podívejte na tu mapku se značkami jednotlivých cest. Jsou tam jen některé, mě prostě nenapadlo, jakými dalšími barvičkami to vybarvovat. A teď si vemte, že my snad nejdeme dvakrát stejnou cestou, pokaždé to ještě nějak kombinujeme.
   Původně jsem myslel, že to pro Benču bude změna, že tohle courání pokaždé jinou cestou pro ni bude zajímavé, ale že se v tom nemůže vyznat. Protože když se podíváte na tu počmáranou mapu, ze které vám přechází zrak tak si musíte uvědomit, že Benča žádné mapy nemá a ani by se v nich nevyznala. Ovšem pokud se někde vyzná, tak v Brně.
   Už delší dobu jsem měl podezření, že ty cesty městem pro Benču nemají to správné kouzlo exotiky. A že už nějak moc správně zahýbá pokaždé tím správným směrem. Tak jsem se rozhodl, že si ji vyzkouším. A připravil jsem si pro ni takovou bojovku.

   Jednou večer jsme odcházeli z práce sami a mě se podařilo vybojovat úspěšně boj na zastávce elektriky (Benča se totiž snažila nastoupit do elektriky a evidentně mě podezřívala z toho, že jsem starý sklerotik a že nevím, jak se správně dostat domů). Nakonec jsme ale minuli zastávku před bývalou Mosilanou, já sundal Benušce řemínek - a můžeš jít! Tomu rozumí moc dobře a tak vyrazila. Já se naopak pomalu flákal za ní a nechal ji, ať mě vede. Na světelné křižovatce před Domem umění jsem ji samozřejmě převedl - tolik jí zase nedůvěřuji, nemá tušení, co je to červená na semaforu. Ale na druhé straně přechodu jsem ji opět odpoutal - a veď mě. Moc se jí to líbilo, liduprázdné ulice, páníček ji nediriguje, prostě pohoda. Pak jsme dorazili na křižovatku Kobližné a Kozí, Benča se otočila - a kam mám jít? A já poprvé použil nový povel: Tak kam půjdeš? Vyber si! Byla tím zaražená. Chvíli kontrolovala, zda mi rozumí správně. Ale pak se zamyslela - doleva by to bylo vlastně zpátky do práce, dopředu je náměstí Svobody, na kterém ještě stále bude spousta lidí, tak to vezmeme doprava po Kozí, tam už teď nikdo nechodí. U Jakuba se mě opět zeptala a já ji opět nechal, ať si vybere. A tak pokračovala přes Českou a Údolní, až se přes Obilní trh dostala bezpečně domů.
   Od toho dne to provozujeme pravidelně. Benča mě vede celou cestu a pokud si není jistá, kam má jít, říkám opět Tak kam půjdeš? Vyber si! - a ona už ví, že je vedení výpravy zcela v její režii a řídí se podle toho.
   A kudyma že chodíme, pokud má Benča vedení? Budete se divit - pokaždé jinudy. Tak jako jsem dříve já vybíral stále nové trasy, tak je dnes vybírá Benča. A nejen že kopíruje to, co jsme už dříve spolu prošli, ona si vymýšlí i úplně nové trasy. Zkracuje (či prodlužuje) si trasu různými postranními uličkami, zkouší cesty, kterými jsem ji před tím nikdy nevedl a co je na tom nejdůležitější (všechny cesty vedou do Říma), nakonec vždycky spolehlivě dojde domů.

   Takže tolik k jejímu orientačnímu smyslu. Asi jsem tomu trochu napomohl našimi procházkami po městě, nicméně tu úžasnou schopnost zvládnout orientaci v té spoustě ulic bez jakékoliv mapy - tak tuhle schopnost musí mít Benča po předcích. Takže ani tomuhle jsem ji nenaučil - jen jsem v ní tuto její vlastnost probudil. A to v jejím poměrně vysokém věku 10 let.

 

   Hodiny a kalendář

A teď jeden dotaz pro ostatní pejskaře: nosí váš pejsek hodinky? A jaký používá kalendář?
Co - říkáte, že jsem se úplně zbláznil? Že mi asi šplouchá na maják? No, máte pravdu, Benča digitální náramkové hodinky taky obvykle nenosí, zato přesný čas ovládá výtečně.
   Ráno v 9hod. obvykle odcházíme do práce. Benča se na to vždycky úžasně těší a nemůže se dočkat. Stačí, abych se o chvilku opozdil (ráno obvykle pracuji na počítači a chci většinou určitou práci dokončit, na minutce mi zas tak nezáleží) a najednou v 9:02 stojí Benča vedle mě a čumáčkem mi odstrkuje ruku z klávesnice - páníčku, je moc hodin, musíme jít.

Páníčku, už musíme jít - je nejvyšší čas !
Páníčku - už musíme jít, je nejvyšší čas !

   A typická ukázka ze včerejšího dne:
   Ráno dávali v TV něco, na co jsem se chtěl dívat, ale končilo to až v 9:20 - tedy v dobu, kdy jsme už normálně na cestě. Naštěstí stejně přijíždíme do práce vždycky tak o půl hodiny dřív, tak holt jednou dojedeme akorát - nic se neděje, prostě pojedeme později a na tu TV se dokoukám. Marcelka se mi samozřejmě smála: "Jen počkej, co na to řekne Benča!" A měla pravdu. Devátá hodina minula, páníčci se v poklidu dívali na TV a Benča nevycházela z úžasu - co se to děje? Začala mezi námi běhat a přesvědčovat nás, že je nejvyšší čas. Když už od běžné doby odchodu uplynulo 10 minut, začala si mě stoupat tlapkama na klín - to je normálně stav nejvyšší nouze - musíme se jít rychle vyvenčit !!! Jenže já věděl, že jí tentokrát o žádné venčení nejde a tak jsem ji jen škrábal za ušima a dál se koukal na telku. No co vám mám povídat - moc jsem si ten film neužil, Benča nedala pokoj, dokud jsme konečně opravdu nevypadli.
   A ten kalendář? Dnes je sobota a do práce se nejde. Benča ráno nevyžadovala běžné ranní venčení, spala asi do 9hod a teprve potom si šla na minutku s paničkou odskočit. Když se vrátily, byla samozřejmě doba, kdy dávno cestujeme do práce - ale Benča opět zapadla na pohovku a v polospánku sledovala, jak v poklidu snídáme. Prostě - dnes je den odpočinku a ona nás začne honit do práce až zase v pondělí ráno.
   Fakt nevím, jak a podle čeho to pozná. Nevěřím, že umí spočítat těch pět pracovních dnů. Spíš se na ni musí přenášen naše pocity, asi nějak reaguje na nějaké náznaky v našem chování, kterých si ani my sami nevšimneme. Protože - před měsícem byly vánoce a znáte to sami - 5dní se pracuje, 2 dny volny, potom na 3 dny do práce a 4 dny volno a 3 dny pracujete a 2 dny volno a 1 den do práce a zase 2 dny doma - i my lidé v tom máme často zmatek. Jen Benča se v tom dokáže vyznat zcela bezpečně - v pracovní dny ráno vstává a honí nás do práce, ve svátky se provaluje v posteli a ani to vyvenčení od nás zbytečně brzo nevyžaduje. Občas mám holt pocit, že se ani nemusím na kalendář dívat, však ona mi už Benuška řekne, co mám dělat.