Dobrý den, jmenuji se

Ajda

a jsem psí slečna

   Jsou mi letos (2012) tři roky - ale u dam se věk podle bontonu neuvádí, takže to jsem ani uvádět nemusela. Jsem - jak je z fotek vidět - knírač, přesněji knírač malý  (ony totiž existují i dvě další rasy - knírač střední, ale ten je prý hloupější než my, kníračové malí - a pak knírač velký, ale to je spíš plemeno služební, na pronásledování zločinců a tak podobně, a tím já se nezabývám). Do úplně nejpravějšího knírače mi prý chybí jakýsi průkaz původu či co, ale kdo by o nějaký papír stál, že? Žrát se to nedá, spát se na tom nedá - a rodokmeny měli hlavně šlechtici a všimněte si, že šlechtické rody byly obvykle pěkně zdegenere. A to já rozhodně nejsem ! O nějaký šlechtický titul tudíž nikomu nestojím a kdyby, tak mi stejně moji páníčci občas omylem říkají Benčo (na což už taky pomalu slyším) a pokud to takhle půjde dál, kdoví, jestli nakonec nedojde ke korunovaci a nebudu oficiálně prohlášena za Benušku II, z boží vůle atd. atd. ... Což by nakonec znamenalo, že budu u svých pánečků kralovat i bez nějakého pitomého PP. Ale pardon, to strašně předbíhám, než budu mít nové páníčky, to ještě uplyne moc a moc času. Takže se honem honem vrátím na začátek svého vyprávění.

   Co ještě chcete o mě vědět? No, pocházím z Písku. Tedy - není to ten známý Písek, to královské město - ten můj Písek je malá vesnička kousek od Chlumce nad Cidlinou. Že neznáte? Ale jo, přece jak tam byla ta bitva - no přece vzpomeňte si, vždyť se říká: "Dopadli jak sedláci u Chlumce !" Cože? Kdo to tam řekl, že to bude nějaká díra? Hele, já to slyšela, jó! A sluch mám báječný. A Písek je ta nejkrásnější vesnička v Čechách a jestli ještě někdo řekne něco jiného, tak ho kousnu! - jasné?

   V Písku jsem žila se svou paní v domečku, ale paní byla už moc stará, prý dokonce 80, ale to snad ne, to my pejsci nikdy tak staří nejsme, my jsme raději pořád mladí, to jen vy lidi míváte tolik roků a tak jsme byli většinou jen doma a nanejvýš jsme šli nakoupit, tak jsem si moc světa v mládí neužila. Pak ale bylo mé paní jednou moc zle a pořád ležela a já kolem ní chodila a chtěla jsem jí pomůct a nevěděla jsem jak a nikdo jiný tam nebyl a paní byla moc nemocná a pořád a pořád, i druhý den a třetí a já z toho byla celá zoufalá a furt nikdo nešel - až pak konečně přišli nějací lidi a honem mou paní někam odvezli, asi někam daleko, protože jsem ji už potom neviděla. A já měla hrozný strach, byli tam samí cizí lidi a já se jich bála a schovávala se před nimi, ale oni na mě stejně neměli čas. Až mě pak jeden z nich vzal a povídal: "co s tebou mám dělat?" a pak mě prostě podal přes plot k sousedům a řekl, ať se o mě postarají a taky někam odjel. 

 

  A tak jsem zůstala u těch sousedů. Jé, tam vám bylo krásně! Oni mají moc hezký domeček a véélikou zahradu - je tam krásná travička, sice taková jen krátká, nic se v ní nedá ulovit, ani myška, to já mám ráda delší trávu, takovou co se v ní schovám a co je v ní spousta myší a ještěrky a pak takový to co píchá, už nevím jak se to jmenuje, ale zase je ta travička taková jemná a měkká a dá se v ní moc dobře válet a taky si v ní můžete hrát s dětmi. Jé, to jsem ještě neřekla! Oni tam mají děti! Dvě moc hodný holčičky. A ty si se mnou hrály a hladily mě a vůbec a bylo to moc fajn. No jo, já to přiznám, po nich se mi teď móc stýská. Hlavně po Michalce - ta už byla trochu větší a brala si mě na klín a taky mě cvičila a učila mě povely, hejč ! A Veronika - ta byla ještě maličká, jen trošku větší než já, a taky moc a moc hodná a já je měla obě moc ráda a bylo mě tam s nimi moc fajn.
   A pak tam byl pán, říkali mu tatínek - a byl velikej a asi hodnej, protože ho měli všichni rádi - ale furt byl někde pryč. Představte si - ne aby seděl doma a hrál si s náma, jak to dělala naše panička, ale hned ráno někam odjel autem a vrátil se až móc pozdě a někdy byl pryč ták dlouho - no prostě, tohle se mi vůbec nelíbilo. Tak jsem na něj vždycky štěkala, aby věděl, že se nemá takhle toulat. Ale on dělal, že mi nerozumí a toulal se dál. No, oni sice říkali, že se netoulá, že prý chodí do práce, ale kdoví ! Já taky nepracuju, ležím si na trávníku nebo běhám kolem domečku - a nikdo mi nic nevyčítá. Prostě tady měl zůstávat s náma a hotovo.

   A hlavně tam byla panička! Jé, ta byla hodná... Já ji měla strašně moc ráda a pořád jsem si na ni dávala pozor, aby se mi neztratila. No jó, nedivte se, oni ti páníčci se někdy ztrácejí. Co kdyby mi ji najednou taky někam odvezli. Ale tahle nová panička byla mnohem mladší než ta původní. Taky měla ty dvě malý děti a děti máme my fenky hlavně tenkrát, kdy jsme mladý. Ale no já vím, já to trochu pletu, já vím že panička není fenka a tak, ale děti - to je něco jako štěňata, že? Prostě panička má děti a já budu mít jednou štěňata, no. Ale hlavně že byla panička hodná a ty holčičky byly taky strašně hodný a bylo to moc fajn. A kdo tam ještě byl? No, už nikdo. No - občas přišel někdo cizí, ale jinak nic. Jako v domě? Myslíte někdo další? Ne, opravdu už nikdo! Jo, vy myslíte Sáru! No jo, Sára - no jo. Sára tam byla taky. Jenže Sára je retrívr, jo. A to snad ani nejsou pořádní psi. Úplně nejsprávnější psi jsme vlastně jen my knírači. No tak proto jsem si na Sáru hned nevzpomněla. Navíc, byla hrozně velká a vyžraná, jo jo... Vůbec nedržela štíhlou linii.  45kg !!! - umíte si vůbec takovou tloušťku představit? Že je to u retrívrů normálka? No právě, dyť povídám, že to nejsou normální psi, tedy pořádní psi, jako třeba my knírači. To já si udržuji štíhlou linii, mám svých 7,5kg, prostě jsem štíhlá a krásná holka. A mladá ! Kdežto Sára už byla hróózně stará, bylo jí asi 13let, umíte si to vůbec představit? to už je skoro jako milion ! A bolely jí nohy a kolikrát nemohla pořádně vstát! A pořád jen ležela a odpočívala a vůbec se se mnou nechtěla honit kolem domu. A tak já na ni vždycky vyštěkla, aby mi jako uhnula z cesty nebo aby vstala a zmizela z pokoje nebo tak a ona se nedokázala dost rychle postavit a já z ní měla legraci...

   Cože? Jako proč že jsem ji neměla ráda? Ale to ne, já ji vlastně měla ráda, vždyť ona byla celkem hodná, vlastně, no dobře, ona byla hrozně moc hodná, a děti měla moc ráda a páničky měla moc ráda - a mě vlastně taky, nikdy mi neublížila nebo tak něco... Jenže, víte, když ona ji panička tak moc milovala. A pořád Sárinko sem a Sárinko tam...   A já chtěla, aby měla panička ráda jen a jen mě! Jenže panička né. A že má Sáru celej život a že je na ni už zvyklá a že je prý pro ni důležitější než já! No řekněte! Teda, ona vlastně říkala, že nás má ráda obě stejně - a fakt byla na nás moc a moc hodná, ale já chtěla, aby měli všichni rádi jen a jen mě. A tak jsem dávala Sáře do těla a snažila se ji před paničkou trochu zesměšnit, aby si třeba všimla, jaký už má Sára gramlavý nohy - a ona vám ji ještě politovala! A na mě se začínala mračit, že mám být jako na Sáru hodnější a že nemám bejt takovej protivec.

   Jo, no dobře, pak taky ještě ty slepice. I když - má cenu o takový drobnosti vůbec mluvit? Tak teda jo, já vám to teda povím. Hned vedle, za plotem, jak bydlela jejich babička, co loni umřela, měli spoooustu slepic. Uznejte - vynikající lovecký revír. Ona slepice je úplně blbá a neumí utíkat a nic - ale chutná báječně! A k ničemu jinýmu než k lovení se stejně nehodí. Kolik že jsem jich ulovila? Ale nic moc, možná jednu, nebo snad dvě, no dobře - tak teda asi tři - když oni páníčci honem zavírali branku a tak, to se pak loví obtížně. A dokonce se na mě i zlobili - chápete to? A to já jim tu slepici vždycky přinesla (tedy aspoň to co z ní zbylo) - přece jsem kamarádka a rozdělím se, né? Ale oni se furt jen mračili...

   No a pak začala být panička smutná. Napřed povídala něco o tom, že se ta moje původní panička už nikdy nevrátí (vidíte, já na ni mezitím už skoro zapomněla). Že prý ji převezli někam - já to ani vyslovit neumím - a tam že stará paní už zůstane na pořád, protože je móc nemocná a taky stará. Já myslela - aspoň si mě tady teď nechají, ale oni ne. Panička pořád vzdychala a říkala - dyť já si na tebe už zvykla, jak já to bez tebe vydržím? a co holčičky? víš, jak budou smutný? A já s ní úplně souhlasila, tady jsem už přece doma napořád, né? Jenže pak zase začala vykládat cosi o tom, jak prohánim Sáru a pak cosi o těch pitomejch slepicích - a pak si dala inzerát, ach jó...

   Teda, já sice nevím, co je to ten inzerát a ani mě to moc nezajímá, ale panička o tom furt mluvila. A že si ho musí dát a že na to stejně nikdo neodpoví a že mě stejně nikdo nebude chtít a když už odpoví, tak že to beztak bude někdo zlej a nebude mě mít rád (tak proč ho teda chtěla dávat, když stejně věděla, že je to zbytečný? ty lidi sou fakt divný!) - no a nakonec ten inzerát opravdu dala. 


   Vidíte, jo ? Daruji. Da-ru-ji!!! Chtěla se mě zbavit jak špinavýho hadru, fuj! Teda, no - pravda, byla u toho hrozně smutná, skoro plakala a hladila mě a tak, ale stejně - já nikam nechci! Mě se tady líbí! Prosím prosím, nechte si mě, já už budu fakt hodná...

   Naštěstí panička pořád říkala, že na to stejně nikdo neodpoví a že mě stejně nikdo nebude chtít a když už odpoví, tak že to beztak bude někdo zlej a nebude mě mít rád a nikomu takovýmu mě ona nedá (protože ona mě panička přece jen strašně miluje) a tak jsem se uklidnila a došla k závěru, že ten inzerát je jen takovej strašák na neposlušný pejsky, aby byli hodnější a neštěkali na Sáru.

   Jenže pak panička najednou přiběhla - a že to snad není možný, že je to půl hodiny a už je tady odpověď a že mě prej někdo móc chce. Tak jsem byla pyšná, že nejsem jen tak někdo, a že je o mě takovej zájem a vůbec - ale hlavně jsem dostala velkej strach. Protože ono aji kamarádit se se Sárou nebo chodit kolem slepic velikým obloukem je furt lepší než stěhovat se někam daleko, k dovíjakejm zlejm lidem, no co říkáte?

Konec 1. kapitoly: PROLOG - aneb - Ajda se představuje

Příští část:   Kapitola druhá, ve které se vám budou představovat noví páníčci.
Dozvíte se o tom, že nedávno o jednu fenku přišli a jak potom hledali a hledali...


A kam ještě se můžeme podívat ?

Sponzoruje
HD elektro v.o.s. - servis výpočetní techniky
tel. - 530 342 542                                              mobil servis 775 524 130

prodejna@hd.cz

Od jara 2017 jsme zrušili prodejnu.
Servis nadále poskytujeme na naší domácí adrese:

Domažlická 2, Brno - Královo Pole
rožák Domažlická/Štefánikova

Trasa šaliny 1 a 6 – mezi zastávkami Šumavská a Kartouzská
zastávka autobusu 67 a 81 přímo před domem.


zvonek Volný, 2. patro

pracovní doba dle tel. domluvy
(optimálně zavolat cca 1/2hod předem)

Tyto stránky píše
webmaster@hd.cz

 

           

NAVRCHOLU.cz