Julča byla naše ochočená divoká kočka domácí

    

   Já vás slyším! Říkáte, že už zase blbnu. Že kočka nemůže být naráz ochočená, divoká a zároveň domácí. Že to prostě nejde dohromady a není to možné. Ale ano, je to možné. Aspoň naše Julinka přesně taková byla.

    Takže předně: kočka domácí. To je prostě jméno rodové, takto je kočka jakožto živočich zařazena v přírodopisu. A takto se o tom děti učí ve škole: má kulatou hlavu, dvě uši (pokud by na nich měla dlouhé chlupy, tak by to byl rys!), ocásek, čtyři tlapky, na nich zatažitelné drápky, mňouká, přede atd. Ale copak vám budu povídat, všichni konečně kočku domácí velmi dobře znáte.

     Kočka divoká

    K tomu druhému bodu: divoká. Tohle je nutno chápat jako povahu, respektive životní styl. Julča vlastně nepatřila nám, ale našim domácím. Kdybych o nich tvrdil, že se o Julču nějak zvlášť starali, přeháněl bych. Ale stejně tak - kdybych tvrdil, že se o ni nestarali - křivdil bych jim. Dvě misky u dveří do zahrady byly téměř vždy plné. V jedné byla voda, ve druhé něco k žrádlu. Manželka našeho domácího pracovala ve školní kuchyni a tak pro ni nebyl problém přinést nějaké ty odřezky masa nebo jiné zbytky, kterými kočky nepohrdnou. A domácí zase udělal v jednom sklepním okýnku díru zakrytou gumovou záklopkou, kudy se mohla Julča do sklepa protáhnout a schovat se tam. Pokud vím, využívala toho jen v zimě, v období velkých mrazů. Ne že by bylo ve sklepě nějak zvlášť teplo, v zimě tam bylo na nule. Ale bylo to pořád lepší, než silný noční mráz na zahradě. A tak Julča prostě žila celý život na zahradě (tedy vlastně v zahradách mezi bloky), v zimě se schovávala ve sklepě, v létě spala někde v pelíšku v trávě a když někdy nebylo v misce dost žrádla, dokázala se postarat sama - občas na to doplatila některá myška, občas neopatrný pták. Prostě Julča byla víceméně samostatná a soběstačná. S lidmi se nestýkala. Lidé byli pro ni jen ty neznámé postavy, pohybující se někde na okraji jejího loveckého teritoria. Nepotřebovala je. Nebyli jen na okraji teritoria, byli i na okraji zájmu. Nebála se jich, ale byla jednoduše opatrná. Možná je občas pozorovala zpovzdálí, ale možná ani to ne. Klidně se přece bez nich obešla, nebyli pro ni vůbec důležití.
    Pak jsme se nastěhovali. Ne že by na tom bylo něco zvláštního nebo důležitého. Snad jen to, že jsme jako jediní v domě začali sušit prádlo na šňůrách na dvoře. A z toho důvodu jsme chodili na dvůr docela často - vlastně pravidelně. A Julču to zajímalo. Koneckonců jako všechno, co se dělo v jejím loveckém teritoriu. Musela prostě všechno zkontrolovat, čistě z toho důvodu aby věděla zda jí od nových vetřelců nehrozí nebezpečí. Zdá se že nehrozilo. Vetřelci se chovali klidně, nehlučeli, nepronásledovali ji. Navíc rozvěšovali cosi zajímavého, vlajícího, s čím si Julča mohla po jejich odchodu hrát. A taky ti vetřelci dělali na Julču: či-čí. Což mají všechny kočičky rády. A tak když jsme šli věšet prádlo příště, přišla to Julča znovu zkontrolovat a přišla blíž. A příště se přiblížila až k nám a nechala se dokonce pohladit. Čehož se pochopitelně polekala a pro jistotu utekla někam do úkrytu do křoví. Ale příště to zkusila znovu. Přišla až k nám a opět se nechala pohladit - a zase utekla. A příště opět - a nechala se pohladit 2x. Tak začalo její ochočování.

     Kočka ochočená

    Vlastně nás doopravdy k ničemu nepotřebovala. Nekrmili jsme ji. Nic jsme jí nepřinášeli. Poskytovali jsme jí jen svou společnost, mluvili jsme na ni. Občas jsme se jí dotkli. A ona si na to začínala zvykat. Vyžadovala to. Vynořovala se křoví ihned, jakmile jsme vstoupili na dvůr. A ihned zamířila k nám, otírala se nám o nohy a nechávala se hladit. Začínala to být naše kočka.
    Aby to nevypadalo moc snadné - tohle všechno trvalo mnohem déle, než si myslíte. Trvalo to dlouho a dlouho, ve skutečnosti celý rok. Celý rok si na nás Julča zvykala, celý rok se učila přemáhat svou nedůvěru k lidem, celý rok potlačovala svou opatrnost a budovala si naopak svou závislost na nás. A tato závislost se začala projevovat.
    Julče přestávala stačit naše pravidelně nepravidelná setkání. Začínalo jí vadit, že pokaždé odcházíme. A snažila se naše setkání prodlužovat tím, že nás následovala k domu. Ovšem dům - to byla jiná. Dům bylo místo neznámé, dům byl symbolem nebezpečí. A tak Julča po pár krocích propadala panice a prchala zpátky na dvůr. Ale příště to zkusila znovu a udělala zase o pár kroků po chodbě víc. A opět utekla. A zase to příště zkusila - až jednou došla až ke dveřím našeho bytu. Tam ji Marcelka za tu odvahu odměnila - dala jí plnou misku masa. 

Julča ji hltavě sežrala - a rychle utekla zpátky na zahradu. Ale příště už byla miska v předsíni a Julča tak musela ujít celý metr neznámým územím našeho bytu. A příště byla miska ještě o krok dále a chtělo to ještě o kousek víc odvahy. A co vám mám povídat - taková předsíň může být dlouhá, předlouhá. A než se ji taková divoká, nespoutaná kočka odváží celou přejít může uplynout spousta času. Vlastně od doby co Julča vstoupila poprvé do chodby až po ten den, kdy poprvé došla až k misce v kuchyni uplynul celý další rok. Ten den se nažrala a po jídle si vyskočila na židli a zůstala tam uvelebená. 
Neodcházela. 
Byla doma. 
Byla z ní kočka domácí.

    

     Kočka domácí

   Ochočování trvalo pomalu - strašně pomalu. Dva roky jsme museli Julinku pomaličku přesvědčovat o tom, že nejsme nebezpeční, že ji máme rádi, že se nás nemusí bát. A ona se pomalu, pomaloučku ochočovala. Ale od toho okamžiku, kdy se rozhodla u nás zůstat, došlo najednou k obrovské změně. Julča se rozhodla, že k nám patří - a žádné další důkazy už od nás nevyžadovala. Prostě se v tom jediném okamžiku stala kočkou domácí. Vše, co bylo předtím se stalo minulostí. Zatímco dříve lidi vůbec k ničemu nepotřebovala - teď bez nás nedokázala žít.

   Každý večer jsme se po 19hod vraceli z práce. Julča už pokaždé trpělivě čekala u dveří do zahrady - a jakmile se dveře otevřely, jako šipka nám proklouzla kolem nohou do chodby, proběhla do bytu a tam rovnou do kuchyně a vrhnout se na svou misku. A od ní se nehnula, dokud miska nebyla úplně prázdná. Teprve pak se uklidnila, v klidu odešla do pokoje a natáhla se do postele. Tam na nás počkala, než jsme se navečeřeli a šli se dívat na televizi. Přitiskla se ke mě, vrněla, olizovala mě. A vedle mé ruky (nebo na mé ruce) pak vydržela spát celou noc.

   Tohle byly její noci. Tiskla se, mazlila, vrněla, olizovala mě. Vyžadovala neustálý kontakt, dotek, hlazení. Ale pak nastalo ráno. Ne, nebyla nijak zvlášť nedočkavá. Nesnažila se uprchnout. Ale bylo jasné, že noc skončila - a že se opět probudila kočka divoká. Kočka, která žije sama na zahradách a která lidi nepotřebuje. Takže jsme ji pustili, ona se s námi rozloučila otíráním o nohy a pak zmizela ve svých oblíbených houštinách zahrad. A tam strávila opět celý den - nádherný den divoké kočky. Ale večer se z ní stala opět kočka domácí a ona čekala u dveří na náš návrat. A pokud někdy náhodou svoji hodinu zmeškala, pak stačilo vrznutí dveří od zahrady a ona se obrovskými skoky řítila k nám a nemohla se dočkat, až se zase změní v kočku domácí. Tak trochu mi připomínala rozdvojenou osobnost Jekyla a Hyda.

   Tady bych rád řekl pár slov k jednomu velmi rozšířenému omylu. Hodně se mluví o tom, jestli domácí zvíře smí nebo nesmí do postele. A zcela samozřejmě se přitom předpokládá, že kočka nebo pes jdou zalehnout do postele kvůli pohodlí - že vyhledávají pohodlí, měkké polštářky a tak. Opak je pravdou. Zvíře nevyhledává pohodlí - vyhledává pach svého pána. A ten je nejsilnější na pánových šatech nebo v jeho posteli. Takže pokud jde domácí zvíře zalehnout jinam než do postele, vyhledává místo s dostatečnou koncentrací pánova pachu. Naše Benča (což je tedy pes - viz benecka.hd.cz ) se občas v návalu citového absťáku (třeba když páneček není momentálně doma a jí je smutno) zachumlá do mého županu, který si stáhla ze židle a v něm celá omotaná a nádherně celá obalená mým pachem spokojeně usíná. Julinka si sice nikdy můj župan ze židle nestahovala, ale řešila to po svém. Vylezla si na hromádku vercajku, který jsem míval odložený v předsíni a tam se spokojeně uvelebila na šroubovácích, kladivu, pilce a pilnících - no schválně, zkuste si představit nějaké méně pohodlné poležení. Ale Julča byla spokojená - muselo ji to tlačit a píchat, ale ona z toho cítila můj pot a díky tomu věděla, že je doma. A spokojeně usínala na této supernepohodlné hromádce.

     Kočka domácí - ochočená - nebo stále ještě divoká?

   Na tuhle otázku je opravdu těžká odpověď. O Julčině rozdvojené povaze jsem už psal. Ale i v době, kdy se chovala jako kočka domácí byla ochotná respektovat jenom mě s Marcelkou. Nikdo jiný z lidí takovou výsadu neměl. Jen my jsme byli hodni její důvěry, jen vůči nám byla tulivou a mazlivou kočkou domácí. Všichni ostatní lidé byli i nadále cizí a nebezpeční. Pečlivě se jim vyhýbala a schovávala se před nimi. Mizela před nimi v houští. A když se někdy vydala do nebezpečné chodby našeho domu a zaslechla, že někdo je na chodbě nebo na schodech, přikrčila se až k zemi a bez hnutí čekala, až nebezpečí pomine - samozřejmě stále připravená okamžitě se otočit a vyrazit do bezpečí zahrady (nebo našeho bytu - podle toho, co bylo blíže).

 

 

 

 


Sponzoruje
HD elektro v.o.s. - výpočetní a kancelářská technika
tel. - 530 347 960                                              mobil servis 775 524 130

prodejna@hd.cz

Od podzimu 2012 nás najdete na adrese

Palackého třída 30, Brno - Královo Pole

Trasa elektriky linky 1 a 6, zastávka Jungmanova


prodejní doba    Po - Pá   10 - 19hod

Tyto stránky píše
webmaster@hd.cz

 

           

NAVRCHOLU.cz