Začal 1. den našeho soužití s Ajdou
 - protože - 
dnes se staneme jejími absolutními vlastníky
(anebo - nás Ajda adoptuje)

    Ale do té doby zbývá ještě móc a móc hodin...

 

  Napřed si musíme pohrát s holčičkama...

    Vlastně úplně napřed dostaneme báječnou snídani - a ono vlastně vůbec nezáleží, co k té snídani je, hlavní je ta úžasná pohoda, kterou tady mají, ani nevadí, že Veronika ještě stále spí - však byla večer hrozně dlouho vzhůru - a Michalka nám ukazuje morčata - a mazlí se s nima - a oba pejsci se motají kolem - a trochu se bojíme o Ajdu, protože to je lovec - a co kdyby dostala na morčátko chuť ? - ale všechno probíhá v naprosté pohodě - a nakonec odjíždíme do Chlumce na zámek...

    Cestička vede kolem celého zámku, takže si ho můžeme prohlédnout ze všech stran. A je opravdu na co koukat, zámek se na kopci vyjímá nádherně.

    O kousek dál objevujeme několik pávů, ukrytých ve větvích stromů. Tak co, vidíš, je tam, Veroniko ?

     Nevidíš? Pořád ne? No tak to musíme jít blíž...

    Tak co, už vidíš, jak dobře se umí takový velký a barevný páv schovat v koruně stromu? Ani vidět ho tam skoro není ! A co jeden ! Když se dobře podíváme, oni jsou tam dokonce schovaní hned tři - koukejte !

    A schválně si všímejte, jak dobře dovedou splynout s větvemi stromů - kdybych vám tam nenamaloval šipky, tak je skoro ani nenajdete. A od jednoho z nich dokonce našla Michalka péro, které ztratil - což je pro ni cenná trofej.

    Ale teď už je potřeba vyzkoušet, jestli bude Ajda ochotná zůstat s námi. Naši hostitelé odcházejí na procházku po parku a Ajda se za nimi nedůvěřivě dívá - to mě vážně opouštíte ? 

Ale Marcelka ji dlouho tesknit nenechá - napřed pochovat a potom vyrazíme na prohlídku parku i my.

   A za chvilku už Ajda vláčí nové páníčky na prohlídku keřů u cesty - protože to vypadá, že by v nich mohla být ukryta nějaká lovná zvěř. A pak ještě očuchat všechna místa, kde jiní pejskové zanechali své značky, pečlivě prozkoumat trávník, schovat se za zády nové paničky před kolemjdoucím velkým psem a naopak se rozběhnout za malým pejskem, co se jí líbí - prostě tady je tolik věcí ke koukání, že ani není čas tesknit po našich hostitelích. Z čehož vyplývá, že snad s námi bude Ajda ochotná odjet i do nového domova.
    Po obědě v restauraci se vracíme zpátky do Písku. Některá z holčiček nedojedla a na talíři zůstal kus masa. A naši hostitelé by to klidně nechali odnést a vyhodit ! Marcelka to ale pečlivě balí do ubrousku. Ajda už sice hlad nemá - s tou jsme se dělili o svoje porce my dva s Marcelkou - a jí hospodská kuchyně vyloženě šmakuje - ale doma přece zůstala Sára. A taky že jo - sotva přijedeme do Písku a Marcelka vytáhne ubrousek se zabaleným zbytkem masa, Sára se s velkou chutí ujme role likvidátora - zuby udělají cvak cvak - a po nějakých nedojedcích není ani stopy. Takže i Sára má z našeho výletu radost.
   Nastává loučení. Bylo nám tady opravdu hezky - moc hezky. Byly to sice jen dva dny - ale my už několik let neměli žádnou dovolenou, takže to pro nás byla zároveň dovolená pro letošní rok. A člověk z města jako jsme my dokáže ocenit, co tady naši hostitelé mají - pohodu, ticho, klid - nikdo nikam nespěchá, žádný hluk z ulice, žádná auta, šaliny, hřmot, křik - místo toho jen to božské ticho. Vlastně - když o tom tak mluvím - jak asi bude Ajda prožívat tu změnu, když teď do města přesídlí? Jak se popere s tou obrovskou změnou, s tím neuvěřitelným množstvím nových dojmů? No, uvidíme. Takže loučení proběhlo, manžel paní Petry nás nakládá do auta a veze do Pardubic na nádraží.  Odtamtud bude pokračovat dál na Prahu. Je sice neděle, ale on tam přesto dnes musí pracovně.

Takže - sbohem, Písku, sbohem, naši hostitelé - startujeme do Brna.