Toto je mail, který jsem posílal paní Petře po příjezdu do Brna:
Zpráva o současné situaci psů Ajdovitých
- aneb -
o stavu malých černých pejsků v brněnských ulicích
Předem:
KLÍDEK, VŠECHNO JE V ABSOLUTNÍM POŘÁDKU
:-)
Vše asi začalo už v okamžiku, když jsme si u
vás brali Ajdu do postele. Už tenkrát myslím svým psím rozoumkem
pochopila, že nejsme jen tak ledajaká návštěva a že asi dojde k podstatným
změnám v jejím životě. O čemž ji utvrdila i skutečnost, že jste ji do
Pardubic neodvážela sama, ale svěřila odvoz manželovi. Takže pokud si mám
přeložit její úvahy po vystoupení z auta, zněly asi takto:
1) s největší pravděpodobností mám nové páníčky
2) musím si zapsat za uši, že:
PÁNÍČCI JSOU BÁJEČNÍ TVOROVÉ, KTERÉ PRO SVŮJ
ŽIVOT NEZBYTNĚ POTŘEBUJI,
BOHUŽEL TRPÍ JISTOU NEPŘÍJEMNOU VLASTNOSTÍ
- Z NIČEHO NIC TAJEMNĚ
(A ZCELA NEČEKANĚ) MIZÍ Z PSÍHO ŽIVOTA KDESI V PROPADLIŠTI ČASU.
Z čehož vyplývá bod 3) O tyhlety současné
páníčky už přijít nesmím a proto si je budu pečlivě hlídat a nikdy
je už nespustím z očí !!!
Což si evidentně vzala za své kredo pro zbytek
života.
Začátek byl snadný a velmi příjemný.
V Pardubicích jsme měli do příštího odjezdu
skoro hodinu času a tak jsme se šli projít.
Směrem k městu, k té jejich hlavní nákupní třídě
je ve směru od nádraží asi tři sta metrů trávníků a Ajda objevila
jejich půvab.
Protože něco takového u vás v Písku nemáte
!!!
Cože, že váš trávník u domu je mnohem hezčí
a udržovanější a vůbec?
No, z lidského hlediska určitě ano, jenže z psího
pohledu tam chybí to nejdůležitější - PACHY !!!
A těch tady v Pardubicích bylo ! Víte kolik
pejsků tady muselo projít a označkovat si svoje teritorium?
A tak jsme těch pár set metrů k prvním barákům
šli asi 1/4 hodiny a Ajda čichala a šmejdila v trávě a cítila se úžasně
spokojeně. Ale pak už měla Marcelka strach, že je málo času a otočili
jsme to a po druhé straně ulice se vrátili (pomaličku a se stálým očucháváním
všeho) zpátky k nádraží.
Tam nastalo nasazování košíku.
Ajda neprotestovala a nechala si ho nasadit. Předvedla
se nám: Sluší mi to, že? Fajn, tak mi ho zase
sundejte. A my nic. Zamrzelo jí to - její (teď už bývalá) panička
jí to přece hned zase sundala. A vy mi to necháte? To
jste oškliví. Tak já si to sundám sama. A zkusila to packou. Nešlo
to, košík je sice celý pomačkaný, ale sedí jí docela dobře. A tak mávla
tlapkou, řekla cosi jako Moudřejší ustoupí a
ty další dvě hodiny v košíku bez problémů vydržela. Trochu komplikace
dělalo, jen když se nás snažila přes košík olízat, ale i to se zvládlo.
Což mimochodem dělá
problém stále. Jedeme šalinou - nebo šalinobusem - a já musím
Ajdě, jakožto strašně nebezpečné šelmě - nasadit košík. No a
pak si ji samozřejmě vezmu na klín a ona mi cestou projevuje svou lásku
tím, že mi přes košík olizuje obličej.
Sakra - nejsou ty předpisy - jaksi - úplně na ... ?
Protože bez toho košíku by to bylo fakt příjemnější !!!
Takže - jdeme do nádražní haly. Co? že pro vás
takový krok není ničím mimořádným? No, pro Ajdu rozhodně byl. Okamžitě
zase chtěla vycouvat ven. Ta obrovská hala se jí vůbec nelíbila. Ale
nechala se nakonec přesvědčit a šli jsme pro ni koupit lístek. Takže,
prosím jeden pro psa - a Ajda má svoji první jízdenku. Teď ještě
najít prázdnou lavičku (máme ještě spoustu času, Marcelka zbytečně spěchala)
- a hop paničce na klín, tam je nejlíp. A já si zatím odskočil na WC.
Proč píšu takové - ehm, detaily?
No
protože bylo právě porušeno pravidlo číslo 3 - tedy jeho závěr - a
nikdy je už nespustím z očí !!!
A tak Marcelka musela ty dvě nebo tři minuty s
Ajdou zápasit, aby ji udržela v náručí - protože Ajda mě chtěla jít
za každou cenu hledat a zachraňovat. To bylo radosti a vítání a olizování
(přes košík !!!) když jsem se vrátil !!!
Konečně je čas jít na nástupiště. A opět
problém - jak jdeme podchodem, nad námi projel rychlík. Chudák Ajda nevěděla,
kam se schovat. Takový rachot ještě nikdy neslyšela.
Před příjezdem našeho rychlíku ji samozřejmě
vzala Marcelka do náruče. Nastoupili jsme, našli jsme si volná sedadla a
pak se tu malou snažili uklidnit. Byla hodně vystresovaná, spousta dojmů,
spousta cizích lidí kolem ní. Ale zvládla to dobře. Dokonce ani žádné
koukání z okna se nekonalo. Prostě se Marcelce natáhla na klíně a
usnula. Pardon - to není tak přesné. Marcelce na klíně ležela, to ano -
ale hlavičku měla na mé ruce nebo na mém stehně - prostě měla oba páníčky
plně pod kontrolou a tak to bylo OK. Vyplašila se jen, když jsem v půli
cesty vstal (snad zase páníček neodchází ?! )
- ale když zjistila, že si jen beru z tašky pití a zase si sedám, tak opět
klidně usnula a spala až do Brna.
V Brně stres pokračoval - napřed projít nádražím,
pak davy venku, šalina (samozřejmě, Marcelka ji většinou nesla a uklidňovala)
- a konečně vystupujeme u nás na Obilňáku - a po dvou hodinách můžeme
sundat košík !!!
Na Obilňáku je krásně - velké trávníky,
pejsci, děti - přesně to, co se Ajdě tolik líbí. A schválně - jest-li uhádnete, co je to za velkej strom tam vpravo za lavičkou?
A opět trávníky !! Velké krásné trávníky,
po kterých za den přejdou desítky pejsků. Úplně z toho šílela - stále
běhala z jedné strany cestičky na druhou a zase zpátky (a to ta cestička
je pěěěkně široká !) a čichala a čichala...
Ani si nakonec nevšimla, že Marcelka zašla do obchodu nakoupit. K obchodu
jsme samozřejmě došli, paničku vevnitř objevili a navíc ven vyšla i paní
Zdenička, která naši Benču vždycky krmila a nosila jí misku z vodou - a
velké obdivování a že je Ajda úplně stejná, sice menší, ale jinak
fakt úplně stejná a TÁK KRÁSNÁ :-)
Pak jsme konečně doma. Chvilka nejistoty - po
schodech se nám jít moc nechce, raději pouštíme páníčky napřed - ale
vzápětí si už začínáme prohlížet byt. Pelíšek? O-ká-za-lý nezájem.
Moje postel? Pečlivě prohlížíme - a bylo zkolaudováno!! Tohle bereme a
hned se zde natáhneme !
Jsme doma ! TADY jsme doma !
MOJE POSTEL se dělí na tři zóny:
1) v nohách - se leží, když se páníčci
koukaj na telku - pak jsme jim nejblíž (a taky občas
k ránu - a páníček z toho má hrůzu, že Ajdinku ze spaní kopne..)
2) na polštář - si jdeme lehnout hlavně když
jde páníček taky do postele, pak se s ním mazlíme. Spát na jejím zadečku
nemůžu, na to je moc malá. Ale chvíli ji mám kdesi pod bradou, pak se mi
zase obtočí kolem hlavy nebo se přitiskne k mé ruce, i v té posteli je
jako živé stříbro.
nakonec ale zapadne
3) do pelíšku kousek stranou vedle mě - kde má
trochu víc klidu, nemusíme navzájem kontrolovat, jestli ji nezalehnu a zároveň
ji mám na dosah, abych ji občas pohladil. Jinak - pelíšek si zkoušela v
peřině vyhrabat tlapkama, ale rozmluvil jsem jí to. :-)
Problémy? No zatím čurání.
Tedy ne že by dělala loužičky - naopak ! Zatím tu jedinou udělala hned v
Pardubicích - a hezky na trávníku. Dokonce ani ne na chodník. Naše Benča
tohle pravidlo taky dodržovala - chodník je tabu. Ale odkud to ví Ajda? Ta
snad chodník v životě neviděla - v Písku chodníky nemají. Nicméně, od té doby (ač ji Marcelka
ostře sleduje) nebyla při žádné další loužičce nikdy nikde přistižena.
Tak nevím, jestli je tak rychlá, že si toho ani nevšimneme nebo má
takovou výdrž. (pondělí - 15hod - konečně loužička!! tak se
Marcelka uklidnila, problémy nebudou !)
Odpoledne se šlo ještě jednou do parku a
tentokrát byli na Obilňáku i nějací pejsci - ale moc jich nebylo a tak
zatím žádné větší seznamování neproběhlo. Ale dochází občas k
takovým zvláštním situacím - jedna stará paní, pejskařka se na Ajdu upřeně
dívala a soukala ze sebe: Já myslela, že jste tu vaši
fenku měli nějakou nemocnou... (nechtěla říct, že jsme o ni přišli)
- a pak nechtěla věřit, že je to jiný pejsek - vždyť ona je tak podobná,
trošku menší, ale jinak ta úžasná podoba...
Jinak, Marcelka cestou někde sbalila leták od Lídla
a že si najdeme, co mají levnýho. No ale chodit při tom nebudeme - tak si
sedneme na lavičku. Ale co s pejskem? není moc krutý přivázat ho k lavičce?
Ajda to vyřešila jednoduše - mohutným skokem se mi vyhoupla na klín, tam
se uvelebila - a teď si páníčci klidně čtěte. :-)
Své nové paničce musíme neustále dávat najevo,
jak hrozně moc ji milujeme.
Spaní - samozřejmě v posteli,
večer se koukáme na TV, ona leží vedle v nohách. Pak jde Marcelka spát -
a bere si ji s sebou do postele (kde se Ajdě taky moc líbí). Já ještě
chvíli koukám - a najednou je asi po hodině Ajda zase u mě. Usnu, probudím
se - a je zase pryč. Jdu na záchod - a už slyším ty drobné tiché tlapičky.
Zkontroluje mě - a už je u mě na polštáři a čeká na mě. K ránu slyším
Marcelku, jak jde na záchod - a opět ty tiché tlapičky. Ajda se znovu přestěhovala.
Takže takhle dnes spala asi 3x u mě a 3x u Marcelky - a byla móóc spokojená.
Město - tak to je pro ni obrovská
změna. Já si ji poprvé uvědomil, když jsme u vás seděli na houpačce a
poslouchali to ticho. A podruhé - když Ajda vedle mě usínala. Už se mi
zavírají oči - a Ajda se najednou zvedla, celé tělíčko napnuté, jen
vystartovat - co se děje? Ale nic, jen pod okny přejelo auto. Opět usínáme
- a Ajda už zase sedí. Proč? Po ulici jdou lidé a povídají si. A do třetice
- někde v dálce po Veveří projíždí nějaké těžké vozidlo. Přiznávám,
že tyhle zvuky už dávno nevnímám. Jsou pro mě tak samozřejmé, jako třeba
tikání hodin. Ale Ajda všechno slyší a kontroluje.
Ke zvukům se smozřejmě musí připočítat
spousta lidí, psů, domů, schodů, trávníků, aut, holubů - bude toho ještě
moc a moc, co musíme poznávat....
Povely
Omlouvám se, ale u nás cvičák ani povely moc
nepěstujeme. My máme ve zvyku s pejskem povídat a on se snaží pochopit,
co od něj chceme. Takže večerní povel, vydaný Marcelkou zněl: Tak
pojď, opičáku, jdeme se vyvenčit ! A Ajda nejenže neprotestovala
proti označení opičák, ale okamžitě běžela ke dveřím a škrábala na
ně prackou, že chce otevřít. (samozřejmě venčení probíhalo coby
usilovné pročuchávání trávníků v celé ulici, ale loužička ne a ne a
ne a ne !).
Prostě je to moc chytrý pejsek, se kterým se snadno domluvíme.
Věříte na inkarnaci, převtělování
nebo tak něco?
Já teda ne, ale... Já vím, že je Ajda mnohem
menší, než byla Benča. Má 7,5kg, Benča mívala i dvakrát tolik. Ale
jinak? Obrovská podoba, a to do detailů. Třeba chumáček bílých chloupků
na prsou. Nebo asi 8 bílých chloupků za krkem - Benča je tam měla až
jako stará a já si z ní dělal legraci a říkal jí babko,
šedivíš a vytrhával jí je - a Ajda je tam má taky.
A povaha? Třeba chodci na ulici, nezajímaví,
jen občas nějakého očicháme. Ale když někdo nese igelitku, to je něco
jiného ! To se musí zkontrolovat, pečlivě očichat - dělala to Benča (a
říkali o ní, že je to hotový celník) - a Ajda to dělá taky.
Benča se v jednom kuse chechtala, vytlemená -
pusu od ucha k uchu - v očích čertíci. A Ajda? no, koukněte.
A pokud řeknete - to je jen pejskovi horko a
ochlazuje se - tak Benča to dělala v létě v zimě, jen musela mít dobrou
náladu. Prostě se směje !!!
Benča nenechala být žádné schody, žádný
vchod do obchodu, všude musela nakouknout - Ajda to samé.
Vlastně zatím po těch pár hodinách, co ji známe
můžu říct jen pár rozdílů - Benča byla odvážná a energická - Ajda
se bojí (a hodně). Ale myslím, že ji to časem přejde. Jen jak dojde k závěru,
že má domov a smečku (velkou smečku) a že se tady o to má starat a mít
to tu na povel... Pak přijde sebevědomí a se sebevědomím i odvaha (a přestane
se lekat).
Taky - Benča měla strach z deště (nebo aspoň
ztrácela jistotu a klid) - Ajdě déšť nevadí.
Benča hlasitě štěkala v trolejbusu a trolejbus
jí prostě vadil - Ajda dnes nevydala ani hlásek (i když je fakt, že byla
spíš taková jako zařezaná) - ale myslím, že jí vadilo spíš to všechno
nové kolem, než ten troleják.
Štěkání? No - zatím je potichu. I když přijdou
na prodejnu zákazníci, jen se schovává a opatrně na ně pokukuje.
----------------------------------
Jo - a ještě k těm chodcům. Většinou
jsou jí šumafuk, ale velmi podrobně si prohlíží malé holčičky - a
dlouho se za nimi dívá. Myslím, že hledá Míšu a Veroniku.
No, co na závěr? Ještě jednou moc děkuji.
Strašně moc. Ta moje ženská už pejska strašně potřebovala. A i když
jsem pořád hledal "něco podobného" - netušil jsem, že to bude
až taková přesná kopie. Takže se to u nás konečně vrátí do původních
kolejí a já budu mít doma zase veselou ženskou a "vytlemenýho"
psa. A bude se mi tak líp pracovat i usínat. A vy jen děkujete za to, že
jsme si ji vzali - a snad vůbec netušíte, co to pro nás znamená.
Moc děkuji a proberu se ještě těma fotkama, co
jsem udělal, ale moc mi jich nevyšlo, ty co mohly být nejlepší jsem blbě
zkazil, já holt to horko špatně snáším. Ale alespoň něco z toho ještě
vyberu.
Zatím se mějte hezky
Bořivoj
Konec 5. kapitoly: Zpráva o současné situaci psů Ajdovitých v brněnských ulicích
