Tak už jsem se vyspinkala a můžu zase pokračovat. Tak co jsme tam teď měli? Město? Fajn, tak teda
Město
Že je Brno móc velký město, to jsem už psala. A nemyslete si, že takový město pro nás pejsky není! Někdo si myslí, že my pejsci máme rádi jen louky a lesy a řeku a tak. Ale to máte vědět, jaká je to krása, když jdeme s páničkama na procházku po městě. Vy si ani neumíte představit, kolik je ve městě krásnejch věcí. Třeba
schody
No jo, schody, obyčejný schody. Vy fakt nevíte, jak já schody miluju? A je mi jedno jaký jsou - malý, velký, od domečku nebo u parku - všechny miluju a všechny musím vyběhnout.
Tohle jsou například schůdky od malýho domečku...
A tady je dokonce otevřeno a můžu nakouknout
dovnitř.
Tenhle schůdek je sice sotva vidět - ale jsou za ním
dveře a tam bydlej lidi a možná i nějaký pejsek
- tak to musím velmi důkladně prozkoumat a očichat
Na otevřené dveře mám prostě štěstí - a samozřejmě
nikdy neodolám a nakouknu dovnitř
Občas ale mám štěstí i na větší a zajímavější
schody...
...a někdy je to tak velké schodiště, že jsem z
něho úplně nadšená.
Nad tímhle schodištěm je sice ZÁKAZ VSTUPU, ale
prohlídnout si to tady snad můžu, né ?
Prostě schody miluju a nikdy se jich nenabažím. A
mimochodem - Benuška je prý taky milovala a i když už ke stáru měla
bolavý nožičky, tak stejně každý schody vyběhla až nahóru.
Jo - a který schody jsou ze všech ty nejlepší? No přece
tyhlety:
Tak to je moje nejmilovanější schodiště
To jsou schody u nás doma, v našem domečku kde bydlíme a ty mám ze všeho nejraději. Páníček mi na nich nikdy nedává řemínek, že bych s ním otírala všechny rohy, tak po nich můžu běhat jak se mi zlíbí. A tak když jdeme ven, tak já šupyty dupyty doběhnu až k domovním dveřím a tam se otočím a běžím zase páníčkovi naproti. A on mezitím dojde tak doprostřed schodiště a tak já proběhnu kolem něj nahoru a otočím se a zase letím dolů a to dělám tak dlouho, až je páníček dole v přízemí a tam před ním začnu poskakovat a točím se dokolečka a pak chodím po zadních a vůbec blbnu a páníček aspoň ví, jakou mám obrovskou radost, že jdeme ven.
A když se vracíme domů tak to honem běžím až nahoru a pak na páníčky čekám před naším bytem, protože se už ani nemůžu dočkat, až mi panička očistí tlapky a já budu moct vlítnout do svýho pelíšku. A někdy tam na ně musím čekat hrozně dlouho, protože oni choděj do schodů pomalu, zvlášť páníček, tomu už schody dělají problémy. Ale i panička je mnohem pomalejší než já, já to vyběhnu hned a panička o mě říká, že po těch schodech neběžím, že se nad nima přímo vznáším. Prostě - schody mám moc a moc ráda.
Co je ve městě ještě zajímavý a báječný? No tak třeba
šaliny
Teda správně elektriky - a my, skuteční brňáci, co požíváme
brněnské hantec, jim ve skutečnosti říkáme "šmirgl" - to neznáte?
skutečnej brňák neříká "jedu elektrikou" ale říká "beru to šmirglem", no jo.
A pak jsou tu taky autobusy a šalinobusy (teda
vlastně trolejbusy) - prostě všechny ty báječný a úžasný věci, ve
kterejch se s páníčkama každej den vozíme. Něco tak báječnýho jsme v
Písku vážně neměli. Já se zeptám páníčka, kde se shánějí penízky
(to je taková ta věc, co si za ni můžete koupit něco dobrýho - třeba
rohlíček nebo salámek nebo třeba nový vodítko) a až budu mít ty penízky,
tak koupím jednu šalinku a přivezu ji Michalce a Veronice. A holčičky
budou třeba jezdit šalinkou k babičce, aby tam nemusely jít pěšky.
A že nevíte, proč je šalinka tak báječná? No protože šalinka
má samý výhody. Prvně - když jdeme na šalinku, tak to znamená že to
není krátká procházka, ale že se pojede někam daleko. Možná jenom do
práce (ale i ta je v jiné brněnské čtvrti a je to tak daleko, jako když
vás maminka vezme do Chlumce a to by se mi pořád pěšky šlapat nechtělo
- i když občas to taky chodíme). A když jedeme na vélikou procházku? No
tak to páníček vždycky něco vymyslí a jedeme do nějakýho lesa, kterej
je na kraji Brna nebo třeba na přehradu nebo k řece nebo na jezírka v Líšni
a taky mi slibujou jezírka v Holáskách, ale tam jsme se ještě nedostali,
z těch mi páníček ukazoval jenom obrázky
- a asi tam je moc hezky - a to všechno se dá zvládnout šalinou nebo šalinobusem nebo městskejma autobusama - a přitom najezdíme během takovýho výletu tolik, jako když by vás maminka vezla až do Pardubic - to je, co? A tam všude nás právě vozí šalinka.
| Tak už jsme v těch Holáskách byli a je tam fakt moc a moc hezky a navíc jsem páníčkům přinesla z jednoho křoví mrtvou kačenu - ti koukali !!! Ale asi byli hodně najezení, protože na ni nějak neměli chuť a nechali ji tam ležet. |
A navíc - když se nic neděje, tak v šalince spím páníčkovi
na klíně a je mi fajn. Ale na takovejch velkejch vejletech se obyčejně
koukám kolem, protože jedeme tam, kde to ještě moc neznám a za oknama je
moc zajímavejch věcí a v šalince je taky hrozně moc zajímavejch lidí. A
ti pořád nastupujou a vystupujou a mě to moc zajímá. Koukám po nich, někdy
je očichávám, kontroluju co nesou v taškách a tak. A někdy si je moc a
moc prohlížím a koukám jim při tom do očí a oni se na mě smějou. A někteří
na mě mluvěj a chtějí mě hladit a tak. A panička se tomu hrozně směje
a dobírá si páníčka, že prý jsem
kočkolap
Jo - vy nevíte co to je? No, když chtějí chlapi sbalit nějakou ženskou, tak ji prostě na něco lákají. Třeba starší a bohatí chlapi lákají na barák a na peníze a tak - no a ti mladí zase na to jak jsou krásní a jaký mají svaly a třeba fousy nebo tak něco. A když chcou být pro ženský jó zajímaví, tak si poříděj třeba krásný fáro a na to ty krásný kočky lákají a lovějí čili lapají - a tomu se pak říká kočkolap. A kočkolap může být třeba taky motorka nebo námořní jachta (takovou mají ale jen milionáři) - prostě to, co se ženskejm moc líbí. A panička říká, že já jsem asi ten nejlepší kočkolap na světě - protože skoro pokaždý, když jedeme šalinou, tak si mě chce nějaká ženská pohladit a začne se pak bavit s páníčkem - a někdy jsou to třeba starý babičky a on si s nima vykládá o pejskách, ale mockrát si s náma přijde povídat třeba mladá krásná holka a dělá na páníčka oči a říká: "jé, vy jste na toho pejska takovej hodnej - vy musíte být asi vůbec moc hodnej, žejó?" a dělá na páníčka cukrblíky a panička když je u toho tak se mu směje a říká: "ty kdybys mě neměl, tak si během jednoho dne pořídíš tři jiný" a páníček se taky směje a říká, že ona je jeho jediný zlato a že žádnou jinou nepotřebuje. A to je hrozně moc fajn - nemyslete si, nám pejskům není jedno, jakou mají páníčci náladu - když se smějí a povídají si spolu a jsou spokojení, tak to my pejsci jsme moc a moc šťastní a je nám pak hrozně fajn.
No, pak jsou tady ve městě taky
chodníky a trávníky
A to jsou fakt hrozně báječný věci. Vy lidi to tak nevidíte, ale pro nás pejsky je to prostě žůžo. Vy si ani neumíte představit co všechno na chodníku nebo trávníku je. Já teď nemyslím špínu nebo kaluže nebo tak - to tam vidíte vy lidi. My pejsci tam hlavně cítíme pachy. Pro nás je to stejné, jako když si váš tatínek třeba ráno otevře noviny a kouká do nich, co novýho se zase stalo. Nebo když maminka sedne k počítači a tam se kouká, co je zase novýho. My sice neumíme číst, ale umíme čenichat. A tak poznáme, co všechno se na tom chodníků nebo trávníku stalo. Poznáme, kdo tudy prošel. Poznáme, jestli to byl člověk nebo pejsek. Ale poznáme mnohem víc. Poznáme, kolik lidí tudy šlo, jak voněli, co si s sebou nesli a spoustu dalších věcí. A u pejsku taky poznám spoustu věcí, navíc s mnoha pejskama se už znám, tak poznám kterej známej pejsek tady prošel a jak to bylo dlouho a jakou měl náladu... Navíc, mi pejsci necháváme po sobě značky. To určitě víte, že pejsci všude zvedaji nožičku a "čůrají na patníky". Ale oni vlastně jen tak ucvrknou, né moc - jenom kapičku, aby to druhej pejsek ucejtil a věděl, kdo tam byl. A my fenky? No my samozřejmě nezvedáme nožičku, my jsme přece dámy, my si jen tak přidřepneme. A musím říct, že mě trvalo dost dlouho, asi měsíc nebo dva, než jsem to začala dělat. Napřed si páníček pochvaloval, že dělám loužičky jen u stromečků nebo na trávníku. Ale pak jsem pochopila, že musím taky nechával značky, aby o mě ostatní pejsci věděli a tak teď třeba cestou na šalinu udělám jednu velkou loužičku na trávníku a pak ještě tak tři nebo čtyři značky, vždycky tak asi po 50 až 100 metrech a ty už dělám normálně na chodníku, aby si to tam ostatní pejsci přečetli. Páníček napřed říkal "no co co co, to nemůžeš někde na trávníku" ale pak pochopil, že si jen značkuju svůj novej revír a nechal mě být. Protože to jsou zprávy pro jiný pejsky, ale taky je to takový jako prohlášení - hele, tady jsem doma, já sem patřím, tady všude je to můj rajón a loveckej revír - a tak ze začátku, když jsem ty značky nedělala, to se mi tady sice líbilo, ale nebyla jsem tu ještě tak úplně doma. Ale teď už sem prostě patřím a tak si odvážně značkuju celý Brno - protože to všechno je to tady moje.
A co ještě je tady ve městě? No přece
lidi
Spousta a spousta lidí - to kolikrát je na jedný ulici víc
lidí, než kolik jsem jich před tím viděla za celej život. Napřed jsem
se chtěla se všema seznámit, ale asi to nepůjde, je jich fakt strašně
moc. A tak si očuchávám jenom ty opravdu zajímavý. Třeba ty, co si nesou
tašku - já všechny tašky kontroluju, abych věděla, co v nich je (Benča
to prý taky dělala). Vůbec, páníčci říkají, že postupně přebírám
všechny Benuščiny manýry a že se jí čím dál tím víc podobám. Já
sice ještě nevím, co jsou ty manýry, ale holt asi byla ta Benuška opravdu
báječnej pejsek (něco asi jako já). Taky kontroluju všechny malý děti -
s těma bych si ráda hrála, ale jejich maminky by to asi nepovolily. Minule
jsem běhala po parku a byla tam maminka s nějakýn malým chlapečkem, co se
učil chodit. A maminka ho nechala batolit po trávníku a moje panička mě
taky nechala na volno - a já najednou přiběhla k tomu chlapečkovi. A ty ženský
se obě úplně vyděsily - moje panička mi zase tak úplně nevěří (to páníček
jó) a tak se bála, abych něco neudělala a ta maminka se o to svoje děťátko
taky bála - a ten chlapeček po mě začal natahovat ručičky - a já se
postavila na zadní a důkladně jsem mu olízala nos a oči a pusu a tak - a
jemu se to moc líbilo a objímal mě ručičkama - a moje panička se honem té
mamince moc a moc omlouvala - a té mamince se hrozně ulevilo, když viděla že tomu
jejímu děťátku nic nehrozí a tak říkala - to nic, podívejte jak se
jim to spolu líbí.
Takže děti mám moc ráda. Ale někoho ráda nemám. Třeba
opilce. Když ňákýho vidím, tak na něj hned štěkám. Nebo houmelesáky
- ty taky nesnáším. To jsou takoví ti, jak se hrabou v popelnicích. Jak
ňákýho vidím, tak začnu štěkat a štěkat, že mě ani páníčci nemůžou
uklidnit. A taky nemám ráda, když někdo jezdí po chodníku na takovým
tom prkně, jak to dělá ten hroznej rámus. Anebo když tu kolem nás jezděj
na kolečkovejch bruslích - to si taky můžou nechat někam jinam a nejezdit
s tím po chodníku, ještě mi najedou na tlapku. Nebo když tahají takový
ty kufry na malinkejch kolečkách - to taky hrozně drrrrrrnčí a já pokaždý
běžím ten kufr kousnout. A taky nemám ráda, když po chodníku jezděj
lidi na kole nebo na koloběžce - teda ti dospělí, u dětí mě to nevadí.
Nebo když lidi utíkají! Co je mi po tom, že chtějí chytnout šalinku -
po chodníku se má chodit slušně a pomalu a né dupat jak stádo slonů, no
ne? Prostě mám ráda pořádek a čím dál tím víc dohlížím na to, aby
se lidi chovali slušně a ten pořádek dodržovali.
Fakt teda je, že když jsem byla v Brně jen pár dní, tak mi
tohle všechno bylo jedno. A na nikoho jsem neštěkala a klidně kolem mě
mohli jezdit třeba s deseti kuframa. A páníčci říkali, že jsem přece
jen jiná, než byla Benuška, že mě nebudou muset držet na vodítku na krátko,
když kolem pojede někdo na bruslích. Ale časem jsem se osmělila a začínám
tady udržovat pořádek a páníčci musejí jako ostříži sledovat, kde se
ke mně blíží někdo na kolečkách, aby mě zavčas chytili, než na něj
skočím - přesně tak jako to kdysi museli dělat s Benuškou.
No a samozřejmě nesmím zapomenou na to nejdůležitější a to jsou
pejsci
A pejsků tady v Brně je - no jéjej, to si ani neumíte představit. Stačí jít se ráno vyvenčit na ulici - jen udělat loužičku a rychle domů, zpátky do postýlky, tam je mi nejlíp - a stejně za tu chviličku potkám aspoň dva nebo tři pejsky. A samozřejmě, to jsou známí pejsci, protože se všema u nás v ulici se už dobře znám. A když jdeme s paničkou na Obilňák, to je ten park na konci ulice, tak tam je těch pejsků mnohem víc, vždycky když tam přijdeme, tak jich tam tak pět je a během toho, co chodíme po parku tak zase ještě přijdou další a se všema se musím samozřejmě pozdravit. A když jdeme na procházku? No tak to potkáváme taky pejsky, spoustu pejsků. A já si jich vždycky všimnu jako první - i když jsou třeba na protější straně ulice nebo tak.
Tady to páníček vyfotil - byli jsme na výletě v lese a já
jsem najednou začala být hrozně vzrušená a to bylo proto, že jsem daleko
v zatáčce uviděla pána s pejskem. A na tý fotce jsou tak malinkatí, že
nejsou ani vidět a páníčci je taky skoro neviděli, ale já jo, hejč, a
tak ten kousek obrázku páníček vyzvětšoval, aby bylo vidět, jak mám
dobrý oči a na jakou dálku kolem sebe dovedu všechno hlídat.
No a ještě vám musím říct k téhleté procházce něco důležitýho.
To byla moc hezká procházka - a dlouhá, šli jsme lesama, teda napřed jsme
jeli šalinkou a pak autobusem až na konečnou a pak těma lesama a pak zase
autobusem a šalinkou až domů - fakt to bylo moc fajn - ale v tom lese - to
vám fakt musím povídat - najednou se tam ozvalo nějaký vzdálený dunění
a bylo to pořád hlasitější a přibližovalo se to a panička se divila a
ptala se co to je a páníček poslouchal a pak najednou šel ke mně a říkal:
řemínek! rychle řemínek! a to já vím,
že když je páníček tak vážnej, tak že musím rychle poslechnout a pak
si mě páníček přitáhl k sobě a schoval za sebou a paničku taky držel
na kraji cesty a pak najednou ze zatáčky vyběhly nějaký velikánský zvířata
a na zádech jim seděli lidi - no byli to koně, já už koně znám a celkem
mě nikdy nezajímali ale teď byli tady u nás a běželi strašně rychle,
to snad ani já takhle rychle nikdy neběžím a jeli vedle sebe a zabírali
celou cestu a předháněli se a páníček nás s paničkou držel u kraje
cesty a ty koně se nám sotva dokázali vyhnout a pak už nás minuli a uháněli
někam pryč. A páníček nadával, že jsou to blázni a že mají mezi
sebou přestat závodit aspoň když kolem někoho projíždějí, že by
mohli takhle někoho porazit a mohlo by se stát neštěstí. A tady to
vyfotil:
No, já vím že na tý fotce není moc vidět - jednak to páníček fotil, když už se od nás vzdalovali (a byli dost daleko) a jednak byla už docela tma. A páníček z tý fotky ty koně jako "vytáhnul" aby byli líp vidět, ale stejně to jsou jen barevný skvrny. A k tomu, že už byla dost tma - víte, on páníček je docela opičák. Ona totiž panička velký procházky moc nemusí. Teda, má je ráda, to zase jó - ale kdyby to bylo na ní, tak chodíme jen do parku nebo kolem bloku nebo po městě a tak. Kdežto páníček vždycky sedne na šalinku nebo na autobus a jede s náma někam daleko daleko. A panička se vždycky ptá: ale nejedeme nikam moc daleko, že né? a páníček říká: no to víš že né, jenom kousek, za chvíli jsme zpátky! Protože kdyby jí hned řekl, že jedeme někam daleko, tak ona by asi nechtěla a přesvědčovala ho, že stačí jen malá procházečka. Ale když jedeme na tu dlouhou, tak se jí to nakonec moc líbí, stejně jako mě. A páníček to mívá tak vypočítaný, aby se to stihlo přes les na zastávku autobusu do setmění - a proto říkám, že je opičák, protože pak už to máme tak "akorát" a do nějaký vesnice, odkud se budeme vracet autobusem pak přicházíme až v době, kdy na ulici začínají svítit lampy. A panička pak má strach, že někde zatmíme - ale páníček to má pod kontrolou. A mě vůbec se ze všeho nejvíc líbí procházky v noci - ty jsou pak ze všeho ty nejbáječnější, protože v noci je všechno úplně jiný a my pejsci jsme vlastně noční šelmy, takže to jsme ve svým živlu. Akorát páníčci si stěžujou, že mě v noci vůbec neviděj. To proto, že jsem stejně černá jako ta tma a snadno se tak schovám - chichichi - a to kolikrát stojím hned vedle jejich nohy a oni mě neviděj, to je vám hrozná legrace...
No jo, já prndám a prndám a měla jsem vlastně vykládat o
pejscích. Takže se k nim vrátím. Že je jich tady obrovská spousta, to
jsem už říkala. A musím se přiznat, že jsem z nich měla ze začátku
fakt velkej strach. To už vám asi páníček psal, jak jsem se jednou takovýho
docela malýho pejska tak lekla, až jsem přetrhla vodítko a málem mě přejelo
auto ! Ale teď už se nebojím. Naučila jsem se tady s pejskama kamarádit i
bojovat - prostě dřív jsem z nich měla strach, dnes už jsem jedna z nich
a nemám s nima problémy. Nejdůležitější ze všeho je seznamování - to
se hned pozná, kdo je vychovanej pejsek a kdo je nevycválanej nezdvořák.Nezdvořáci
k vám hned letěj jako blázni a štěkají na vás a skáčou na vás
tlapkama a tak - ale to se přece nedělá, to není žádný vychování,
tohle se nesmí, ani když si chci s tím druhým pejskem jen hrát. Správně
se to musí dělat takto:
Pak začíná očichávání. Napřed si očicháme čumáčky - jen tak opatrně, krk máme nataženej a jsme připravení hned zase ucuknout. Ale když je i ten druhej pejsek v pohodě, tak se osmělíme, přestaneme být tak napjatí, jdeme o kousíček blíž a začneme si očichávat třeba ouško nebo tak. A když je všechno v pořádku, tak si stoupneme vedle sebe a pečlivě si navzájem očicháme zadeček. Já vím, pro vás lidi je to pomalu sprostý slovo, ale my pejsci se takhle prostě seznamujeme. No, a když je všechno v pořádku, tak teprve potom začneme kolem sebe kroužit dokolečka (a beznadějně si zamotáme vodítka, až jsou z toho páníčci zoufalí) a taky začneme zkoušet, co je ten druhej pejsek zač - třeba jestli se s náma bude honit nebo jestli na něj můžeme začít dorážet tlapkama a tak. Ale tohle se s cizím pejskem musí dělat opatrně, nebo by se taky mohl rozzlobit a to by pak mohlo následovat velký vrčení a štěkání a tak - prostě seznamování je věda.
No a co potom, až se seznámíme? No to je jednoduchý. S těma malejma se kamarádím a hraju si s nima a honíme se a tak, na ty větší si dávám majzla a těch opravdu velkejch se bojím a tak na ně strašně štěkám a útočím na ně. Teda - jednak proto, aby mi nenapadli paničku a jednak proto, abych jim nahnala strach a utekli dřív, než je napadne jít mě kousnout.
Teda, ty velký hafany fakt nemusím, ale s těma malejma je to prostě bezvadný. Já si s nima strašně ráda hraju a očicháváme se a dorážíme na sebe tlapkama a vůbec - to byste museli být u toho, abyste viděli, jak si spolu vyhrajeme. Páníček pořád slibuje, že to natočí, ale když dojde na věc, tak na nás jen kouká a směje se a na nějaký natáčení zapomene. To je prostě celej on !!!
Takže pejsky necháme na někdy, až je páníček nafilmuje a zatím budeme pokračovat ve vykládání o tom, co všechno je krásný u nás ve městě. Tak třeba to nejdůležitější:
Práce
No ano, je to správně - práce. Čemu se divíte? Jo, vy nevíte,
že já mám práci? Že chodím do práce, že jsem zaměstnaná? No tak to já
vám o tom musím povídat.
Já už totiž nejsem jen takovej obyčejnej pejsek. Ze mě se
stal pes pes služební - hlídací. Já teď chodím každý den do práce a
hlídám paničce prodejnu ! Teda - já tam hlídám hlavně paničku, aby se
jí nic nestalo a nikdo jí neublížil. Ale k tomu samozřejmě patří i
starost o celou prodejnu a taky dávám pozor, kdo jde kolem po chodníku a
kdo jde u nás do domu a kontroluju všechny auta a elektriky, co jedou kolem
- uf, to si ani neumíte představit, kolik já mám práce !!
A nejdůležitější je, když k nám někdo do prodejny přijde
- tak ho musím "odštěkat" - to je, že na něj musím štěkat,
aby si nemyslel, že to tady nikdo nehlídá, ale zase nesmím štěkat moc
dlouho, aby se nepolekal a neutekl - protože to by nám tady nenechal penízky
a za ty pak panička nakoupí masíčko - tohle už všechno vím. A pání,
to je tak složitý, poznat, na koho mám štěkat a na koho né - třeba občas
začnu štěkat na Veroniku, když přijde a pak poznám, že je to ona a začnu
na ni skákat a tak, abych se jí omluvila za to štěkání. A taky mám
problémy poznat, kdy už mám se štěkáním přestat - víte, aby toho štěkání
nebylo moc málo, ale aby toho taky nebylo příliš moc. To vám je fakt složitý
se tohle všechno naučit. Ale páníček říká, že jsem šikovná holka a
že mi to už jde - a já se to určitě všechno naučím jak se patří,
slibuji.
A na samotnej konec si necháme právě samotný
město - teda teď už opravdu město jako takový
Protože město, to je něco opravdu hrozně velikánský a krásný a zajímavý. Já si moc dobře pamatuju, když jsme tenkrát s páníčkama vystoupili z vlaku, vyšli před nádraží a uviděli brněnskou Nádražní ulici - to vám je něco ! No to fakt někdy musíte vidět. Před nádražím stojí veliký domy, jaký u nás v Písku nemáme, co nemáme - do každýho toho domu by se vešlo aspoň deset našich domečků, možná ještě víc. A před těma domama jsou další koleje, takový, jako byly na nádraží, ale po těchto jezdí elektriky a my brňáci jim říkáme šaliny. A představte si, že tady nevedou jenom dvě koleje jako jinde, tady jsou dokonce čtyři a na ně pořád přijíždějí další a další elektriky, teda šaliny a jsou tam tři veliký a moc dlouhý nástupiště a spousty lidí se na nich tlačí a nastupují a vystupují a všichni někam pospíchají a nosejí s sebou tašky a táhnou za sebou kufry na kolečkách - no to vám je tak obrovskej zmatek, že ani na tom nádraží takovej zmatek nebyl.
Anebo pokud chcete, tak vám ukážu druhou fotku - tahle je sice taky focená před brněnským nádražím, ale z vrchu, z letadla:
