Nebezpečí úrazu elektrickým proudem

Rád bych, aby z tohoto článku byly jasné dvě věci:

1)      Toto nebezpečí se mnohdy absolutně podceňuje (a lidé často provádějí věci, hraničící s pokusem o sebevraždu)

2)      Ve spoustě případů se naopak nebezpečí úrazu elektrickým proudem zcela nekriticky přehání a zveličuje

Já obvykle podobnou debatu uvádím větou:

Což je na jedné straně fór a nadsázka, na straně druhé čistá pravda. Takže – v čem to „očkování“ spočívá:

a)      Mám na to „papíry“ – tedy doklad o tom, že jsem složil zkoušku z Vyhlášky 50/1978
(tedy – jak se lidově říká – „mám padesátku“ – kterou si navíc musím pravidelně obnovovat)
a jsem tedy oprávněn pracovat s elektrickým zařízením.

b)     Pracuji s elektrickým proudem už asi půl století. Nejen že znám patřičné předpisy, ale hlavně ze zkušenosti vím co a jak. Ne že by mě za tu dobu elektřina nikdy „nepraštila“ – naopak – těch „kopanců“ jsem za život dostal nepočítaně. Přežil jsem je a poučil jsem se. Vím jak si dávat pozor a když už k něčemu přece jen dojde, tak nezačnu zmatkovat (čímž bych situaci ještě zhoršil), nereaguji na to takovým leknutím, při kterém by se mi „srdce zastavilo“ – pouze (jak dokládají svědkové podobné události) používám dosti hlasitě jisté výrazy, které doposud nebyly snad ani publikovány.

c)      Myslím, že mám za ta léta mimořádně vyvinuté obranné mechanismy. Jsem (možná až přehnaně) vnímavý k řadě průvodních efektů - mnohem více než jiní lidé si všímám různých pachů, jako je spálená izolace nebo ozón vznikající díky elektrickému jiskření (o elektrickém oblouku ani nemluvím). Rozhodně nad těmito průvodními jevy nemávám rukou, ale okamžitě "po tom jdu", snažím se co nejrychleji najít a odstranit. Ty elektrické jiskřičky také slyším - tedy on je slyší kdekdo, ale ostatní tomu příliš nevěnují pozornost - kdežto my elektrikáři jsme hned naježení - elektrické jiskření přece znamená, že je něco špatně. Jsem hodně citlivý na elektrické "brnění" které je signálem probíjející izolace a bleskově rukou ucuknu, když se něčeho takového dotknu. A protože je pro mě normální mít u sebe doutnavkovou zkoušečku, tak také automaticky zjišťuji co a jak a ihned se to snažím opravit. Tohle všechno už člověk dělá jaksi automaticky, ani o tom nepřemýšlí - "esli jó nebo né" - prostě elektřina se mi stala nedílnou součástí mého života a já se s ní naučil žít. A proto je pro mě méně nebezpečná než pro ty ostatní. Je to trochu jako  u provazochodce - ne že by mu při pádu na zem hrozilo menší nebezpečí než těm ostatním, ale je na ně zvyklý a dokáže se mu vyhnout.

Tak tohle mám na mysli když někdy říkám nebo píšu

V tomhle „očkování“ právě spočívá rozdíl mezi profíkem a normálním člověkem. Bráno přísně dle zákona – člověk „bez padesátky“ správně ani nesmí sáhnout na elektrické zařízení jinak, než jako normální uživatel. Tedy – můžete vypínačem rozsvítit či zhasnout lampu, ale nesmíte sami ten vypínač vyměňovat. A stejně tak nesmíte opravovat nebo jakkoliv zasahovat do elektrických spotřebičů – dokonce ani v případě, že jsou odpojeny od elektrické sítě.

Říkáte, že takhle přísně to snad nikdo nedodržuje ? bohužel – máte pravdu. A díky tomu pak vznikají historky o tom, jak úplně běžný a dobře míněný zásah do elektrické instalace způsobil smrťák. Každý, kdo s elektřinou pracuje jich má pár v zásobě a vůbec nejhorší jsou ty, co se týkají někoho, koho jsme osobně znali.

Podceňování nebezpečí  

Určitě ty výmluvy znáte:
To je dobrý…
Na tom zas tolik nezáleží…
Však ono se nic nestane…
Já bych to zas tak vážně nebral…
Moc to prožíváš...
Když budeš ztrácet čas s každou prkotinou, tak s tím nikdy hotoví nebudeme ...
Což bych uzavřel výrokem mé maminky:
Ale ono tě to třeba ani nezabije...
K čemuž se ještě dostaneme.

A následkem toho se setkáváme s hrůzami typu káblů s prodřenou izolací, vypínače bez krytu, hřebíky místo pojistek a elektrospotřebiče, při jejichž dotknutí nás ještě týden brní celá ruka. A za nejhorší ze všeho považuji profesionála, který na ta pravidla ostentativním způsobem kašle jako můj bývalý kolega Zdeněk. Jeho heslem bylo:

"220V ještě nikdy nikoho nezabilo"

a my k tomu dodávali (podle jeho chování) že tohle jednou Zdenálovi vytesají na hrob. Což se doufám nestalo.

    Jo, a říkal jsem něco o té spoustě historek, tak tady jedna je:

Anabáze na schodišti  

Měli jsme takové menší posezení po práci - jako obvykle "U Činčily".

Tzv. Činčila - vypadá to zde sice trochu jinak než před těmi 40-ti lety, ale potěšilo mě,
že alespoň něco z té doby ještě zůstalo.

Já jako zodpovědný otec od rodiny vypadnul celkem brzy, kluci (pochopitelně taky otcové od rodin) tam zůstali ještě chvilku sedět. No – chvilku – do zavírací. A po skončení napadlo Laďu, že ještě pozve Radka na nějakej šláftruňk k sobě domů. Nápad to byl báječný – už třeba proto, že jejich byty jsou od sebe docela dost vzdálené a i ve dne se dostat z jednoho sídliště do druhého tak asi hodinku zabere. A s použitím noční dopravy to může zabrat dost podstatnou část noci. Prostě – takový přímo bezkonkurenční  pivní nápad. A to si k tomu ještě přidejte „úžasné nadšení“ které asi musela projevovat Věra, když jí Laďa dovedl Radka takhle ke druhé ráno domů. A ještě to doufám uvedl větou: "Snad ještě miláčku nespíš…" Myslím že tam tenkrát bylo tak husté ovzduší, že by se dalo krájet. A i když byl Radek „maličko“ pod parou, tohohle si všimnout musel. Takže se v nějaké rozumné době (řekněme po první flašce Myslivce) odporoučel a vyrazil na tu dalekou cestu k domovu.

Laďa zatím trošku trpěl. Věra mu totiž začala vysvětlovat, co si myslí
- o nočních návštěvách kamarádů
- o alkoholismu
- o naprosto nezodpovědných manželích
- o špatném vlivu na jejich dvě malé dcery spící vedle v pokoji
- o strastiplném údělu vdaných žen
- o stoupající úrovni rozvodovosti v Evropě vůbec a v brněnských sídlištích zvláště
- a určitě i o spoustě dalších mimořádně zajímavých věci, které pánové tvorstva zase tolik neprožívají.

A Laďa tudíž trpěl a trpěl a vypadalo to na hóódně moc dlouhou noc. Až ho potom od dalšího utrpení zachránil ten strašný řev…

Vrátíme se k Radkovi a jeho strastiplné cestě domů. Začátek vypadal snadno – nastoupil do výtahu, zmáčkl tlačítko a jel. Výtah zastavil, Radek vystoupil, dveře výtahu se zavřely – a byla tma. Úplná černočerná tma na noční chodbě v paneláku, která nemá okna. Ani taková ta bludička co svítí u vypínače nikde nebyla. Ale Radek nezaváhal a statečně vyrazil – hledat východ. Sice tušil, že všechny dveře budou stejný – ale ty správný přece musejí jít otevřít. Tak je postupně po hmatu našel a vyzkoušel všechny – a pak to obešel ještě jednou – a nic. Asi jsem ve špatným podlaží, možná ve sklepě – řekl si a vrátil se do výtahu. Zkusil zmáčknout správný tlačítko (díky společenské únavě to viděl maličko rozmazaný), pak opět vystoupil a zopakoval proceduru se zkoušením dveří. Opět neúspěšně. A tak zkoušel opět a opět najít to správné tlačítko a pak už ani moc nepřemýšlel a mačkal cokoliv a jezdil tím věžákem nahoru dolů a všude zkoušel dveře a všude neúspěšně. Až najednou vystoupil v jednom poschodí – a uviděl světýlko ! světýlko ve tmách ! tady v tomhle patře ta bludička u vypínače na něj opravdu vesele šibalsky mrkala. Tak se k ní radostně rozběhl – konečně bude zase světlo ! a přitom ani netušil, že je zpátky na patře, co bydlí Laďa.

Aby to bylo zajímavější, vrátíme se opět k Věře a Laďovi. Skončil jsem u toho, jak je z mimořádně zajímavé a podnětné manželské (a částečně předrozvodové) debaty vyrušil ten strašný řev. Hledali co se děje, nakonec otevřeli dveře od bytu – a naskytl se jim úžasný pohled. Stručně řečeno – před nimi stál Radek, který od nich asi před hodinou odešel. Sice mírně společensky unaven, také trochu chytal rovnováhu a stabilitu, ale neustále se usilovně a neúnavně snažil zmáčknou tlačítko vypínače, aby si už konečně rozsvítil. Jenže ouha – na vypínači chyběl kryt. Takže Radek – lákán bludičkou – natáhl ruku za světýlkem a neomylně si šáhnul na kontakt pod napětím. Dostal pecku – strašně zařval – otřepal se, vzpamatoval se, znovu se odhodlal – šáhnul na kontakt - dostal pecku – strašně zařval – otřepal se… No a kdyby ho Laďa s Věrou nevysvobodili, kdovíjak by to dopadlo. Takhle ho Laďa dovedl do výtahu, sjel s ním dolů, vyvedl ho před barák – a tam už ho zanechal osudu.   
    A Radek? no, předpokládám, že neomylně nabral (alespoň částečně) správný směr a přes Kohoutovický kopec směřuje hustým lesem k domovu. Tedy přes ten les jsou to sice jen 4 kiláky - ale zkuste v noci nezabloudit v hustém lese, zvláště když je cesta zpestřena tu strží, tu sídlištěm či (oplocenou) zahrádkářskou kolonií! No nic, budeme doufat, že to do rána zvládne...
    A protože ten Radkův strašný řev zpřetrhal Věře její předivo výčitek, tak i ona s Laďou mohli konečně usnout (takže tichunko, nechme je spát – odhaduji, že vstávat budou až tak za dvě hodinky).
A my si půjdeme pro POUČENÍ:

Předně – je tato příhoda pravdivá?
            Je.
            Což poznáte podle toho, že jestli si tohle jeden z nich náhodou přečte, tak mě asi přijdou zažižlat. I když - mezi náma - já myslím, že po těch 40 letech je to už všechno promlčené.
            A co tedy z této příhody vyplývá ?
1) že ani opakovaný kopanec vás nemusí zabít, ba dokonce vás ani neodradí od dalších, (téměř) sebevražedných pokusů
2) že krást kryty z vypínačů je hnusná prasárna, která by se měla trestat pověšením za koule do průvanu

Že ovšem podobné "vylepšení elektroinstalace" není jen výsadou paneláků dokládá tato fotka z našeho domu. BEZ KOMENTÁŘE

Staré dámy a elektřtina  

První stará dáma – moje teta. Byl jsem u ní na návštěvě a ona mě požádala, abych jí v lustru vyměnil žárovku. Ona by si to udělala sama, ale je to na ni trochu vysoko, musela by si vylézt na stoličku a v jejím věku...Já jsem vyšší, dosáhnu tam i bez stoličky, takže by na tom celkem nic nebylo, ale když jsem na žárovku sáhnul zjistil jsem, že se uvolnila z patice a visí na drátcích. Řekl jsem tetě, že si napřed vypnu pojistky (a budu potřebovat nějakou baterku – byl už večer) a taky by mi bodly kleště, abych tu zakouslou objímku dokázal uvolnit a vyšroubovat.
                Tetička se na mě mile usmála a vysvětlila mi, že ona to dělá jednodušeji. Jak vidno byla zvyklá a měla praxi – nejspíš se jí podařilo sehnat do zásoby zvláště kvalitní žárovky, které se takto uvolňovaly z objímky pravidelně a ona se na nich perfektně vytrénovala. Její postup byl snadný:
- rozsvícenou žárovkou otočila, až se uvolněné drátky dotkly, zkratovaly a vyhodily pojistky
- potom s žárovkou otáčela (už potmě) tak dlouho, až se drátky ukroutily a žárovka jí zůstala v ruce
- nakonec si došla do kuchyně pro vidličku, po hmatu ji vrazila do objímky a tak dlouho s tím otáčela, až hroty vidličky za něco zachytily a objímka se nakonec uvolnila
- našroubovat novou žárovku a dojít potmě do předsíně a nahodit pojistky už pak bylo to nejsnadnější
- a ještě – abych nezapomněl – mezi jednotlivými kroky musela (potmě) vylézt na židli, aby na ten lustr dosáhla
A nemusím ani zdůrazňovat, že tetě bylo už tenkrát přes 70.

Jistě, její postup byl relativně logický a vlastně plně funkční. Ale když se zamyslíte nad tím, kolik příležitostí k nehodě se v průběhu celé akce skrývá...

Druhou starší dámou byla moje maminka. Také bylo potřeba něco udělat s lustrem, ten byl ale poněkud výš (takže štafle) a protože jsem s tím počítal předem – tak jsem přišel v průběhu dne, abych na to měl dost světla. Vyhazovat kvůli takové blbosti jistič se mi nechtělo, tak jsem vypnul vypínač (abych měl lustr bez proudu) vylezl jsem na štafle – a maminka se zamyslela a povídá:
Ty tam na to špatně vidíš !
                říkám: „Já na to vidím dobře, vždyť je ještě světlo!"
Ba ne, ty na to nevidíš!
                "Ale vidím, maminko - opravdu si nedělej starosti..."
Kdepak, Bořku - ty na to vůbec nevidíš. Víš co, já ti rožnu !
                "Mami, neblbni, vždyť držím dráty v ruce, teď mi to nemůžeš zapnout, vždyť mě to zabije!"
No jo, to je blbý. Ještě by se ti mohlo něco stát. Ale víš co, já ti to stejně rožnu, ať na to vidíš. A když budeš opatrnej, tak tě to třeba nezabije.

Takhle jsme se ještě chvíli bavili, až jsem nakonec slezl ze štaflí a šel přece jen vypnout ten jistič. Na což máma zareagovala tím, že se odbelhala do kuchyně pro štokrdle, že na ně vyleze a ten jistič zase nahodí. Ale štokrdle na ni bylo moc vysoký, tak si ještě přinesla malou stoličku, že přes ni na to štokrdle vyleze – ale já to měl naštěstí mezitím už hotový a žádná tragedie se nekonala. Jenže vemte si – co kdyby máma nebyla tak ukecaná a neoznamovala mi, že ten vypínač zapne – a prostě ho zapnula rovnou? No to bych se asi smíchy na těch štaflích neudržel. A přitom z její strany v tom opravdu nebyl zlý úmysl – ona jen chtěla, abych na to líp viděl. A i když věděla, co se může stát – jaksi si ty důsledky svého počínání nechtěla připustit - třeba tě to nezabije.

Bohužel, se stejnými dobrými úmysly (a současným nedoceněním rizika a nebezpečí) se setkáváme co chvíli. Což o to – lidem kteří se v tom nevyznají můžeme doporučit služby profesionála. Jenže – co dělat, když selže ten profík?

Poněkud neprofesionální profík  

Měl jsem pronajatý obchod, kde součástí pronájmu byl i sklep. A elektroinstalace ve sklepě – no posuďte sami.

Tímto krásným způsobem byly v celém sklepě realizovány rozvody. Sem tam po pár metrech chyceno nadrzo hřebíkem do cihly a pak zase volně visící kábly, rozvodné krabice či volně se na káblu pohupující vypínače. Já se sice elektřtiny zas tak moc nebojím, ale tady to bylo opravdu o strach. No a pak byla jakási velká závada – dokumentace žádná, takže na to pan domácí zavolal elektrikáře. Šli jsme spolu mimo jiné i do toho sklepa a já mu jen tak mimochodem ukázal na ty rozvody a jako – Co na to říkáte? No elektrikář viditelně ožil – a povídá: Obdivujete, co? To jsou moje nejlepší rozvody, na to jsem opravdu pyšnej. Tady pan domácí chtěl udělat ty rozvody co nejlevněji, tak jsem sehnal starý kábly z bouraček a z toho jsem mu to tady udělal! A ani není poznat, že to všechno bylo už aspoň půlstoletí používaný.

Asi jsem na něj čučel dost dlouho s otevřenou hubou – já něco takhle doprasit, tak se k tomu rozhodně nehlásím a raději chodím kanálama – a on je na to ještě pyšnej. Ale aspoň vidíte, že i „profesionál“ (měl na to firmu) může vyprodukovat něco, co si nezadá s popravčím nástrojem.

Jak si kousnutím rozrazit hlavu  

Kamarád-elektrikář dostal na elektrikáře až banální úkol - instalaci telefonního vedení. Který prase vymyslelo, že ten rozvod bude mít svorkovnici v silnoproudém rozvaděči - to nevím a ani to nemíním řešit. Nejenže je to proti všem předpisům, ale mám neodbytný pocit jako by mi v uších šumělo něco o obecném ohrožení a podobně. Ale jak říkám - rychle na tento detail zapomeňme a věnujme se raději příběhu.

Petr zapojoval "pouhé" telefonní vedení. Nějaké nebezpečné napětí v něm není - max asi 60V (čili pro elektrikáře prkotina) a tak když bylo potřeba odizolovat konce vodičů - udělal to tak, jak to my elektrikáři děláme - zubama. Bohužel - zrovna odizolovával zemní vodič...

Tak zubama to dělat sice ideální není, ale zemní vodič je snad naprosto bezpečný ? NEBO NE ?

Měl by být, to ano - jenže když odizolováváte konce vodičů (ZUBAMA) a svorkovnice, kam budete ten kabel připojovat je zcela nepředpisově v elektrorozvaděči - pak máte nejspíš v tom rozvaděči i hlavu. A když se - čirou náhodou - opřete UCHEM o "šínu" na kterou je napojená fáze - já nevím, umíte si to představit? Šlupa, kterou dostanete při dotyku elektřtiny rukou je úplný houby proti tomu, když vám proud projede krátkou dráhou mezi UCHEM a JAZYKEM - to je prostě prda, která vám tu palici málem ustřelí. A tak není divu, když sebou přitom škubnete tak, AŽ SI ROZRAZÍTE HLAVU O OCELOVÝ RÁM ROZVADĚČE.

Poučení ?
Fakt není špatné alespoň občas některá "pravidla hry" dodržovat.

Elektro - detektivka  

Ono je to s elektrorozvodama zdánlivě strašně snadný. Mezi bodem A a bodem B je nataženej izolovanej drát a tím teče proud. Hotovo.

Teda - aspoň pokud to funguje jak to fungovat má. Ale já dělám servisáka a opraváře pomalu celej život a tak se setkávám právě s těmi případy, kdy je všechno úplně jinak. A moje práce pak nemá moc daleko k tomu, co kdysi před sto lety předváděl Sherlock Homes.

A protože si člověk mnohdy tahá práci i domů - tak tohle opravdu nebylo v rámci nějaké opravy u zákazníka, ale stalo se mi to u nás doma v kuchyni.

Něco jsem kuchtil (nejspíš svačinku pro děti nebo tak) a pak jsem si umyl ruce. A měl jsem přitom takovej divnej pocit - nic moc, spíš jen takovej neurčitej... Pak jsem si umýval ruce znovu a bylo to silnější, navíc - měl jsem na ruce záděr a v tom místě to jaksi štípalo, jako bych si ten záděr potřel lihem. Došlo mi to - vytáhl jsem z kapsy zkoušečku, dotkl se hrotem kohoutku - a doutnavka zkoušečky se rozsvítila. Kohoutek byl pod napětím!

Tedy - zklidněme hormon. "Něco" na kohoutku sice bylo, ale bylo to hóóódně slabé. Bylo to jen na hranici toho, abych to ucítil mokrejme rukama (a tím záděrem - na takovém drobném zranění jsme na účinky elektrického proudu nejcitlivější) a i ta doutnavka ve zkoušečce sotva žhnula - takže ten proud rozhodně nebyl nebezpečný, naopak - byl právě na hranici, kdy ho lidský organizmus dokáže rozlišit. Ale byl tam - a bylo to divné. Zkontroloval jsem přívod vody - všechno OK, kohoutek byl důkladně "zemněný" ocelovou vodovodní trubkou. Stejně tak kohoutky vedle v koupelně - tam ovšem doutnavka zářila o dost víc. Zamyslel jsem se - a našel řešení.

A co vy - elektro-detektivové amatéři? už víte, jak může doutnavka ve zkoušečce svítit, když se dotkne vodovodního kohoutku?

Vysvětlení je vlastně velice snadné. Jen se musíme oprostit od představy, že pod proudem je to, čeho se zkoušečka dotýká (a svítí). Jakto? No - správná definice zní "pokud doutnavka svítí, pak mezi předmětem, kterého se dotýkáme a naším tělem (rukou, kterou zkoušečku držíme) je napětí".

Což je téměř totéž - akorát že my (mlčky) předpokládáme, že naše tělo je uzemněné - stojíme přece na zemi - takže napětí je na měřeném předmětu. Pro vyřešení případu se musíme oprostit od zaběhaných předpokladů, že "zem je zem" a připustit si, že to napětí může být výjimečně kde? NA PODLAZE ! Já vím, zdánlivá blbost, ale pokud připustím, že je pod napětím celá podlaha, já na ní stojím, tudíž jsem pod napětím i já - pak když se dotknu zkoušečkou dokonale uzemněného vodovodního kohoutku, tak je mezi mnou a kohoutkem dostatečné napětí a zkoušečka se rozsvítí !

A takhle to taky bylo. Podlaha byla z linolea - což je sice normálně izolant, ale přece jen díky vlhkosti bylo částečně vodivé. A pachatelem byla automatická pračka vedle v koupelně. Probíjela, proud z ní procházel na podlahu (vlhkost v koupelně je běžná), odtamtud přes práh na podlahu kuchyně - a já pak v kuchyni - několik metrů od pračky/pachatele na vodovodním kohoutku "cosi" naměřil.

Jak už byl k dispozici podezřelý pachatel, byla oprava snadná. Sundal jsem z pračky krycí plechy a zjistil, že se utřepal zemnící káblík, který měl propojovat kostru pračky se zemnícím vodičem. Oprava mi zabrala dvě minuty - jenom je fakt, že to vymejšlení "co se to proboha děje" mi zabralo času poněkud víc.

Trvám na tom, že hledání závad a jejich příčin si mnohdy nezadá s klasickou detektivní činností. Někdy musíte pořádně roztočit své mozkové závity a hlavně - nevzdávat se. Ona i zdánlivě zanedbatelná závada elektroinstalace se může náhle změnit na vraždící elektrické křeslo.

Není nad to, když je elektrospotřebič kvalitně zapojený a hlavně - MÁ OPRAVDU DOBROU ZEM !